Dlouhá (a občas smutná) cesta k deskovkám

Nadcházející podzim a rodinná procházka kolem Brněnské přehrady, spolu s nedávnou dvojicí recenzí oprášily vzpomínky na člověka, který se z dnešního hlediska v mém životě jen mihnul, ale zároveň v něm zanechal nezapomenutelnou stopu.

Psal se rok 2006, byl konec zimy. Tehdy jsem bydlel v Praze a čas trávil, krom pracovních dní v kancelářské budově na Nových Butovicích, s de facto stejnou partou lidí i po večerech, povětšinou v hovorech nad půllitry zlatavého moku a zahaleni všudypřítomným kouřem tabáku. V různě se měnící skupině lidí, kteří byli zároveň i kolegy, se počalo formovat kamarádství. Asi každý takové zažil – dlouhé hodiny hovorů a polemizování, zábavy i rozčilování se nad takovými těmi malichernými problémy, které mají mladí pracující bez závazků. Z dnešního pohledu bezstarostnost, ale naše tehdejší já to viděla rozhodně jinak.

S Ondrou jsme se dohodli, že o velikonočním víkendu vyrazíme na turistickou akci na Šluknovsko, co by kamenem dohodil od německých hranic. Byla půlka dubna. Na svazích kopců ještě stále zůstávala místy sněhová pole, ale zároveň už na větvích rašily první pupeny. Nás přivítala líná vesnička s malebným názvem Království a stará klubovna s rozvrzanými parketami, na nichž jsme následujících pár nocí spali ve spacích pytlech. Přes den byly organizované túry nejsevernějším výběžkem naší vlasti, během nichž jsme též překonali hranici do sousedního Německa.

Ze samotných výletů se dochovalo pár fotek, povětšinou pozimní krajiny, a střípky vzpomínek. Postupně jsme během tří dní ušli 36, 25 a 12 kilometrů. Ta čísla nejsou až tak podstatná, navíc se mohou o pár jednotek lišit, přece jen si moje paměť sama úřaduje a vybírá, které vzpomínky ponechá v plném znění a které tak trochu oseká. Bylo příjemné počasí, kdy už je cítit jaro, ale zima se odmítá vzdát bez boje. Další vzpomínka je na drobného 90letého pána, který nás během druhého dne předešel se slovy, že toho musí ještě hodně stihnout. Po pár slovech odkvačil indiánským během. Nutno říct, že už jsme pána nedohnali a znovu neviděli. Ale náš úžas a respekt v tu chvíli byl nepopsatelný. Sami jsme hodinu předtím opustili restaurační zařízení, kde jsme se posilnili polévkou a pivem, možná dvěmi, a naše končetiny tou dobou značně těžkly kombinací vyhlídky na zbývající trasu a dříve zmíněné konzumace.

Po takové túře člověku vyhládne a Království sice zní jako idylické místo, ale možností k večeři až tolik nenabízí. Vyrazili jsme tedy do hospůdky, která stála na kopci nad naším dočasným ubytováním. Vyzbrojeni jen dobrou náladou jsme vyrazili, povečeřeli a následně klábosili nad pivem po zbytek večera. V klubovně stejně nebylo, co dělat. Navíc bychom rušili ostatní nocležníky, kteří na akci dorazili a snažili se usnout. Ondra s sebou přivezl nějakou hru, o které jsem nikdy neslyšel. Během večera se mi ji snažil popsat. Prý postupně budujeme vnitřek města a omezení představují hradby/hranice města. Název hry byl Carcassonne.

Hovor postupně plynul a my byli plně zaměstnáni debatami o nesmrtelnosti chrousta a dalšími veledůležitými tématy. Navíc jsme věnovali nemalou pozornosti i domorodé slečně, která nás obsluhovala a chodil ji vždy několikrát za večer kontrolovat její přítel. Asi až při odjezdu jsme si uvědomili, že jsme každý večer nosili hru s sebou do hospůdky, kde pózovala vedle sklenic, postupně se plnícího lístku a ještě rychleji se plnícího popelníku, ale nikdy jsme se nedostali dál než k otevření krabice.

S Ondrou jsem po pár týdnech vyrazil na další víkendovou turistickou akci, tentokráte do Brna. Opět jsme byli ubytováni v tak trochu polních podmínkách. Bohužel však po většinu času pršelo, takže jsme se nakonec do turistické akce nezapojili. Místo toho jsme si vymysleli vlastní program a vyráželi na denní výlety do centra jihomoravské metropole. Z těchto výletů se dochovalo ještě méně vzpomínek i fotek, díky čemuž si pamatuju s jistotou jen pár věcí. Jednou z nich je odpoledne na Kraví hoře, kdy déšť na chvíli ustal. Hru jsme tentokrát s sebou ani neměli, po šluknovské štaci se zdálo nepravděpodobné, že by na ni došla řada.

Tehdy jsem ještě netušil, že za méně než deset let se právě tato destinace stane mým novým domovem. Ani, že se tolik věcí změní. Vždy jsem tvrdil, že jednou budu žít v Brně, ale během prvního období v Praze se tento sen stával čím dál tím vzdálenější. Pak přišly necelé čtyři roky v irské metropoli, kdy bylo Brno v podstatě zapomenuto a teprve po návratu do Prahy začal starý sen pomalu vyplouvat na povrch. Ale to je jiný příběh.

Poslední společná fotka

Od našeho turistování v Brně nestihl uběhnout ani měsíc a naše přátelství s Ondrou bylo ukončeno ještě dříve, než jsme si na něj stačili pořádně zvyknout. Cestou domů z jedné teambuildingové akce (ale v té době ještě nikdo takové termíny nepoužíval) skončil Ondra pod koly tramvaje, kterou se snažil doběhnout. Dodnes si vybavuju pátek v práci, kdy jsem byl zavolán do kanceláře našeho šéfa, který mi oznámil, co se stalo. I postupně se rozšiřující kroužek kouřících před budovou, který jsme my zasvěcení vytvořili. Snad ještě nikdy nebyla skupinka mladých lidí postávající v pátek odpoledne před kancelářskou budovou tak smutná, jako tehdy ta naše.

Během následujících měsíců vznikal plán na půlroční zkušební návštěvu Irska. A před odjezdem jsem se rozhodl koupit si svou první moderní deskovou hru. Ani na moment jsem neváhal a sáhl po hře Carcassonne, která se tak stala mou vstupní branou do světa deskovek a zároveň pietní vzpomínkou na nezapomenutelného Ondru Fáryho, který se nedožil svých pětadvacátých narozenin.

Ondrův pohled na Pražský hrad

Naše přátelství, ač trvalo jen měsíce, ne-li týdny, mě změnilo. Ondra byl všestranně nadaný člověk, kterého bavily tabulky a statistiky, hudba, focení a výlety do přírody. Jeho názory i náhled na svět alespoň trochu zmírnily pesimistu ve mně. Nikdy nezapomenu na naše hovory nad hořícími skleničkami s B52, na túrách v rozmrzající krajině nebo na cigaretové pauze v práci. Výběrem a koupí hry, kterou mi prvně představil on, ač jsem ji s ním nikdy nehrál, jsem se rozhodl na něj nikdy nezapomenout.

Osud tomu chtěl, aby tato vzpomínka znamenala více, takže mi přihrál do cesty možnost testovat deskové hry a psát na ně recenze. Za tuto zkušenost jsem strašně rád a doufám, že to Ondra vidí. Z toho důvodu by mé nedávné recenze na verze Carcassonne měly mít tvůj podpis, Ondro!

Pozn.: Fotografie pocházejí - krom jedné - z Ondrovy tvorby. Na posledním můžete najít Pražský hrad.