Česká
skupina Lucie vydala nové album. Po 16 letech. Čekal to už
asi jen málokdo. Jak to dopadlo?
Přiznám
se, že jsem se toho celkem obával. Lucie si vytvořila status
legendy, jejich písničky z let devadesátých jsou hity, které se
asi znovu zopakovat nedají a jedním z důvodů je i jejich spojení
s dobou, která už je dávno pasé. Fláky, jako Lucie, Černí
andělé, Dotknu se ohně nebo Šrouby do hlavy, by asi dneska uspěly
stejně jako tehdy. Ale napsat stejné hity v dnešní době je jiné.
Nálada ve společnosti se změnila, stejně tak i přístup k hudbě.
Hlavní
dva kreativní mozky, David Koller i Robert Kodym, sice stále
vydávají písně, ať už v různých uskupeních (Wanastowi vjecy)
nebo sólově (Koller), jejich kvalita je však kolísavá. Síla
Lucie však vždycky byla v jejich spolupráci.
Po
prvních posleších nového alba EvoLucie (výborný název,
nápaditý a přesně vystihující) musím konstatovat, že mé
obavy byly rychle rozptýleny. Kapela v písních navazuje na svou
předchozí kariéru. Tu odkazuje na různá období a svá předchozí
alba, tam zase zkoušejí zkoumat nová teritoria. Přeci jen se
hudba samotná změnila. Navíc se na nás hrne hromada zahraniční
tvorby. S tím se pánové popasovali i spoluprací se světovými
producenty. To je tah, který dnes využívají i ostatní kapely
české scény, třeba Chinaski či Kryštof.