Ač nás jako společnost zbrzdila probíhající epidemie, v hudebním světě o novinky rozhodně není nouze. Ano, hudebníci se musejí vypořádat s omezenými či nulovými možnostmi koncertování, ale řada z nich se tohoto omezení chytila jako nové šance, takže můžeme najít interprety, kteří své koncerty pořádají online a dokonce na ně prodávají i virtuální vstupenky za často symbolickou cenu. Fanoušek tak dostane možnost si z domova prožít jejich vystoupení a za to jim troškou přispět, protože právě příjmy z koncertů jsou tou nejdůležitější položkou v rozpočtu interpretů. Ano, existuje merch a mnozí z nás si kupují více kousků než v minulosti, a to včetně hudebních nosičů, ale takových nadšenců je pořád poměrově celkem málo. Jiní si častěji pouští své oblíbence na streamovacích platformách, často i bez zvuku přes noc, ale i příjmy z těchto streamů jsou pouze malými položkami. Část interpretů tedy využila vynucené pauzy k další tvorbě, protože dnes si téměř každý dokáže vytvořit nahrávku doma, a to i v době zakázaného družení se - kapely tak mohou hrát "online", propojení ze svých domovů a spolu tvořit. Díky novým technologiím toto není problém. Je nemálo kapel, jejichž členové se nacházejí na různých koncích planety a přesto jsou schopni se takto "scházet" a tvořit. A doba covidová k tomuto způsobu přivedla i další.
Na druhou stranu hudební nadšenci mají zdánlivě menší možnosti objevování nových interpretů. Ti, kdo k tomu potřebovali koncerty, (ne vždy) tiše trpí. Ale i ostatní mají složitější situaci. V létě jako blesk z čistého nebe skončila jedna z největších světových hudebních publikací, britský časopis Q. Jako dlouholetý odběratel, pro něhož bylo právě Qčko hlavním zdrojem informací z hudební sféry, jsem se vydal hledat nové světy. A stále hledám; věřím, že to chvíli potrvá, zatím žádný další časopis ani server mě plně nepřesvědčil o tom, že by byl plnohodnotným náhradníkem. Pokud o nějakém víte, rád se o něm dozvím v komentářích pod článkem.
Objevování nové hudby se tedy stalo svým způsobem složitější, nebo spíše více časově náročné. Ale i tak se mi daří nacházet. A právě o pár dalších nálezů bych se s Vámi chtěl podělit i tentokrát. Tak pojďme na to, pusťte si Spotify, otevřete si playlist Timo Hoeke a začtěte se do následujících řádků na pozadí nových skladeb.
Black Honey
... je britská indie-rocková kapelka z Brightonu. Zatím stihli vydat jedno (eponymní) album a pár EPček. Na jejich nejstarších písních je znát vliv filmové a seriálové hudby, primárně Twin Peaks a filmy Quentina Tarantina, ale základem byl vždy kytarový zvuk a zpěvné melodie. Postupně se však vkrádají i další vlivy, nejen popu, ale třeba i hip-hopu či electra. Jako předskokany si je v minulosti vybrali například Royal Blood nebo Catfish & the Bottlemen.
Spinning Wheel (#173) Vás zavede do tarantinovských filmů svým ústředním kytarovým motivem i náladou celé skladby. Krom působivé směsi právě těchto vlivů s indie-rockovou živelností zaujme i zpěvaččin energický projev. Její přednes bývá přirovnáván třeba k Nancy Sinatra, jejíž skladbu Bang Bang (My Baby Shot Me Down) jste mohli slyšet ve filmu Kill Bill.
I Only Hurt the Ones I Love (#174), Midnight (#175), Hello Today (#176), Dig (#177)
Písně z debutového alba navazují na filmovou inspiraci, ale přidávají popový element - chytlavé melodie, jež jsou spolu s procítěným zpěvem výherní kombinací. Hned osm písní z dvanácti na tomto albu bylo nasazeno jako singly, což jen podtrhuje kvalitu materiálu i ambice kapely (plus důvěru a kalkul vydavatelství, samozřejmě). Po textové stránce se nejedná o nic vyloženě objevného, často se písně věnují spíše osobním tématům, což však v rámci žánru není zdaleka na škodu. Z písní však můžete cítit emoce, od radosti přes nejistotu až po stesk, které jsou všechny uvěřitelné. V hudbě Black Honey můžete slyšet i ozvěny dalších interpretů (nejen v pěveckém projevu) jako jsou Blondie, Lanu del Rey, ale třeba taky Gwen Stefani a její kapelu No Doubt nebo Garbage (k těm se dnes ještě dostaneme).
YONAKA
... je další začínající kapela pocházející - shodou okolností - též z britského Brightonu. Jejich hudba mísí tvrdší rockovou hudbu, která připomene třeba i Royal Blood (ano, též z Brightonu) nebo Muse a mísí v ní prvky elektronické. Připodobnit by se dali třeba k Paramore - kapela v čele se zpěvačkou, která zvládá i tvrdší pasáže. YONAKA vyrazila v minulosti na turné s britskou hardrockovou stálicí Bring Me the Horizon a dokonce spolu natočili i skladbu Tapes. Skladby opět rozebírají spíše osobní témata a korespondují tématicky s žánrovými standardy; žádné politické výpady a rétoriky na posluchače nečekají. Přece jen je popový element nepřehlédnutelný a písně často působí pozitivně a jako stvořené pro párty (rockovou párty v tomto případě).
V ranné skladbě Ignorance (#178) najdete mix rockové hudby se zpěvem připomínajícím v klidnějších pasážích Lanu del Rey, Bubblegum (#179) je znatelně tanečnější a chytlavější, aniž by ztratila punc tvrdého rocku. Zároveň více flirtuje s elektronikou. Zpěvačka Theresa Jarvis působí energicky i zábavně a hlavně uvěřitelně, ať už posluchači servíruje obrazy své nejistoty nebo naopak revolty. Díky tomu jí v Teach Me to Fight (#180) uvěříte i koketování s hip-hopem i její "pózu" rváčky, v Creature (#181) zase její hledání identity ve světě i ve vztazích k okolí.
Guilty (for Your Love) (#182), Rockstar (#183), Don't Wait 'Til Tomorrow (#184)
Písně z debutového alba Don't Wait 'Till Tomorrow z roku 2019 pokračují v nastoleném trendu, po seznámení se s prvními třemi EPčky na Vás nečekají žádné převratné změny či experimenty, ale pouze větší porce hudby, pro kterou jste si YONAKU oblíbili. To rozhodně není na škodu, na experimenty bude vždycky čas, až si kapela najde své místo na slunci. Uvidíme, jakého vývoje se dočkáme na albech číslo dvě a tři.
Rozhodně bude zajímavé sledovat, jak se oběma kapelám bude dařit dál, zda využili domácí internaci k tvorbě a ta jim poskytla inspiraci, jež budou schopny přetavit v zábavné a chytlavé druhé album. Na první podařený počin je vždy těžké navázat.
Garbage
Oproti předchozí dvojici jsou Garbage už řádně zajetá značka. Jejich hvězda rychle vystoupala k celosvětovému věhlasu již v devadesátých letech, ale jména jejích členů Vám možná budou povědomá i z dob dřívějších. Zakládající členové - bubeník Butch Vig, kytarista Steve Marker a basák Duke Erikson - spolu hráli v různých formách již přes deset let, ale teprve v devadesátých let si vyzkoušeli tvorbu remixů pro jiné interprety (U2, Depeche Mode, Nine Inch Nails) a celkem se v té práci našli. Rozhodli se založit kapelu, která bude těžit právě z elementů použitých při remixování. Jméno Butch Vig navíc pozorným hudebním fanouškům nebude neznámé, jeho práce jako producenta využily mnohé hvězdy; jeho jméno zaštiťuje taková alba jako jsou Nevermind od Nirvany, či Gish a Siamese Dreams od The Smashing Pumpkins, dále ho můžete najít i na deskách Sonic Youth, The Subways, Green Day, Foo Fighters či Muse.
Po prvních pokusech s bubeníkem (Butch Vig) na mikrofonu se shodli, že si za mikrofonem představují ženu. V neznámé skotské kapele Angelface objevili zpěvačku Shirley Manson. Ta se s kapelou setkala v dubnu 1994 (ve stejný den večer se Butch Vig dozvěděl o smrti Kurta Cobaina). Ač první pokusy nedopadly nijak valně, muzikanti si sedli názorově a postupně začaly vznikat první skladby, a to i přes zpěvaččinu nezkušenost - ještě nikdy se nepodílela na skládání s ostatními muzikanty - ale brzy se do toho dostala. Jelikož byly jejich jména spojené s populárním grungem, snažili se znít jinak a zacílili spíše do popových vod.
Snad každý, kdo už trochu vnímal hudbu v devadesátých letech, musí znát ranné skladby kapely, Only Happy When It Rains (#185) nebo Stupid Girl (#186). Ač je zvuk typicky soudobý, tak i dnes jejich první album zní svěže a vyloženě nezaostává za novou produkcí. Vow (#187) umně mísí taneční až techno vlivy s alternativně rockovými postupy. Je to však vokál Shirley Manson, který pozvedává kapelu a zajistí, že začnete opravdu poslouchat už po prvních řádcích. Ano, v devadesátkách bylo více kapel s podobným formátem - ústřední zpěvačka a mix rockových a jiných vlivů (The Cardigans, Republica, ...), ale propracovanost vrstvených zvukových aranží je spolu se zpěvem hlavní doménou kapely. Její vývoj, namísto běhu v zajetých kolejích, znamenal, že kapela během pár let nezapadla v zapomnění jako tolik dalších interpretů tehdejší doby, která tolik přála tzv. "one-hit wonders", tedy kapelám jednoho hitu. Výhodou Garbage bylo, že všichni členové se v hudební branži pohybovali už přes deset let a vyzkoušeli si více poloh - ať už v různých žánrech, nebo i v odlišných rolích, a všechny tyto zkušenosti dokázali využít při tvorbě.
Push It (#188), Special (#189), I Think I'm Paranoid (#190)
Pro druhé album Garbage pouze expandovali to, co fungovalo na první desce tak, aby vznikl mix moderních elementů s vlivy klasických nahrávek. Větší míra techna, elektroniky i trip-hopu přichází po boku soudobých interpretů jako The Prodigy, Björk, Radiohead či Portishead, k tomu se ale častěji ohlížejí do minulosti ke klasikám jako The Beatles, The Beach Boys, Frank Sinatra. Výsledný mix je odvážnější, temnější po stránce hudební i textové, ale zároveň ještě o poznání chytlavější a popovější. Samotný název desky - Version 2.0 - odkazoval na počítačovou kulturu, jelikož právě počítače hrály obrovskou roli v průběhu celého nahrávání. Potvrzením, že jejich přístup funguje, bylo i pozvání k vytvoření ústřední písně k filmu o Jamesu Bondovi s názvem The World Is Not Enough (#191); stejnojmenná píseň je zčásti klasickou bondovskou skladbou s okouzlující atmosférou i zpěvem a zároveň plná typických elementů jejich skladeb z devadesátých let. Existuje snad lepší způsob pro kapelu, jak ukončit celou dekádu?
Třetí album beautiful garbage dokázalo uspět i v těžkých podmínkách, v nichž vyšlo. Singl Androgyny (#192) vyšel těsně před útokem na WTC (9/11) a celá deska o tři týdny později. Priorita společnosti byla jinde, takže propagace byla nulová. Zvukově se kapela posunula a do svého mixu žánrů přidala třeba i hip hop nebo osmdesátkový new wave, silné melodie jsou opět základem písní, možná i více než na předchozích počinech. Album je přímočařejší, s menším množstvím studiové produkce a zvukových vrstev, ač to na výsledném mixu není na první poslech zřetelné. Výrazný je i podíl poklidnějších písní, viz Cup of Coffee (#193), ale majorita jsou pořád rychlejší skladby pop-rockového rázu s výraznými prvky elektroniky, viz Silence Is Golden (#194). Kapela po vydání alba vyjela na turné s U2 (Elevation Tour).
Během nahrávání dalšího alba - Bleed Like Me - se kapela rozpadla kvůli interním sporům. Po několika měsících se znovu sešla a zkusila tvořit, ale byla to až návštěva od Dave Grohla (Foo Fighters, Nirvana) ve studiu, která jim dodala jistoty. Dave Grohl usedl za bubenickou soupravu pro píseň Bad Boyfriend (#195) a po natočení této písně nakonec vznikl i zbytek alba. To je v jejich dosavadní kariéře nejpřímočařejší a nejrockovější deskou, prim hraje sestava kytara-basa-bicí, elektroniky je pomálu a výrazný je vliv post-grunge a alt.rocku. Kritika album zrovna dvakrát nešetřila, což je ale škoda, protože je to počin energický a rozhodně poslouchatelný; Garbage pokračují v tom, co načali na předchozích deskách, takže absence elektroniky není ani na škodu. Textově se Shirley Manson pustila krom osobních témat i do těch politických, písně Metal Heart (#196) a Boys Wanna Fight jsou reakcí na britsko-americkou invazi Iráku. Happy Home (#197) potom nahlíží na krizi v kapele a na potřebu odpuštění a komunikace. Jako pomyslná černá tečka na závěr přišla smutná zpráva pro fanoušky: Garbage ohlásili pauzu a zrušili turné po jeho prvním půlroce.
Pauza skončila dalším tvůrčím záchvěvem, v němž vznikla čtveřice písní v čele s Tell Me Where It Hurts (#198), jež se stala ústředním singlem kompilace hitů Absolute Garbage. Původně se jednalo o jednorázovou záležitost, kompilace navíc nebyla nápadem kapely, ale vydavatelství a smluvním závazkem. Nová skladba je poklidnější s dominujícími smyčcovými nástroji, ale jinak typicky garbageovská. Pauza následně pokračovala další tři roky, než se kapela pustila do dalšího nahrávání. Album Not Your Kind of People vyšlo v roce 2012. Nejedná se o počin, který převratně překope všechno, co jste o Garbage věděli, ale to by asi posluchači ani nechtěli. Namísto toho použili fungující formuli a zmodernizovali ji, přece jen uteklo sedm let od poslední desky a hudební svět se sonicky proměnil. Nové písně to reflektují, na scénu se vrátila elektronika a občas si vzpomenete na další úspěšnou kapelu té doby, No Doubt, a jejich pozdější desky. Ne nadarmo se obě kapely řadí mezi to nejzajímavější ve své žánrové kategorii elektronikou poháněného pop-rocku se zpěvačkou jako ústřední postavou. Album propagovala dvojice energických singlů Blood for Poppies (#199) a Automatic Systematic Habit (#200). Kapele to zvukově i pěvecky sedí a ladí, a ač recenze nebyly vždy přehnaně pozitivní, jedná se o velice zábavné album a patří k tomu lepšímu, co Garbage nahráli.
Garbage v pauze mezi deskami vydávali singly pro Record Store Day. Každý rok si tak nadšenci, kteří chtěli podpořit malé obchody s hudebními nosiči v rámci této celosvětové iniciativy mohli pořídit dříve nevydané skladby. V roce 2013 se Garbage spojili se Screaming Females a nahráli předělávku písně Patti Smith Because the Night (#201). Konec skladby zdobí dlouhé sólo v podání Marissy Paternoster (Screaming Females), které prostě musíte slyšet. O rok později nahráli Girls Talk (#202), duet s hostující zpěvačkou Brody Dalle (zpěvačka The Distillers a manželka Joshe Homma z Queens of the Stone Age), a Time Will Destroy Everything. Girls Talk je energická gradující skladba, ve které se do toho nebáli Garbage více hrábnout, ale Shirley je v jejím finále poněkud zatlačena do pozadí pěveckým výkonem a hlasivkami Brody Dalle. V dalším roce vydali skladbu The Chemicals (#203) se zpěvákem Brianem Aubertem (z kapely Silversun Pickups), rockovou skladbu s agresivní elektronikou plnou breaků v refrénu a atmosférických zvuků ve slokách.
Prozatím poslední album, Strange Little Birds, vyšlo v roce 2016. Jako celek se jedná o poklidnější nahrávku, které dominuje elektronika a temnota s atmosférickými sonickými kolážemi. Otvírák Sometimes (#204) připomene Björk, skladba pomalu pulzuje a syrový vokál dotváří její temnou atmosféru; následuje Empty (#205), rocková skladba pouze jemně dochucená elektronikou a jedna z mála přímočarých rockových skladeb na desce. První singl, Even Though Our Love Is Doomed (#206), je poklidná a atmosférická píseň s procítěným vokálem, na míle daleko od energických rockových vypalovaček z jejich dřívější tvorby, ale překvapivě tato mírnější poloha kapele vyhovuje. Album Strange Little Birds rozhodně stojí za poslech, je experimentálnější než předchozí počiny a má značně temnější atmosféru, což svědčí nejen zpěvačce, ale ušislyšně i celé formaci.
Ač je nesporné, že jejich první dvě alba zůstala nepřekonána, ať už co se popularity, nápaditosti nebo i kritiky týče, kapela zůstává relevantní i v dnešní době a rozhodně patří k tomu lepšímu, co spatřilo světlo světa v devadesátých letech a byla by škoda na to zapomínat. Což je ostatně slyšet i na kapelách jako Black Honey či YONAKA. Pokud Vás tedy výše zmíněné ochutnávky naladily, rozhodně si poslechněte kompletní desky.
Žádné komentáře:
Okomentovat