Když
se člověk podívá na žebříčky nejlepších alb v posledních
letech, nelze si nevšimnout, že ubývá kapel a přibývá sólových
umělců. I dříve fungující kapely navíc často přestávají
fungovat ve stejném režimu a stávají se
spíše projektem jedinců, v němž další hudebníci hostují a
vypomáhají. O tom, proč tomu tak je, se již popsalo nemálo
prostoru na stránkách tisku nebo v internetových médiích – od
ekonomických důvodů interpretů (v hudební branži se přece jen
točí méně peněz než dříve, prodeje nosičů klesají,
streaming je sice alternativou, ale umělci z něj mají nižší
příjmy a musí se snažit je vyhledávat jinde), přes dostupnější
možnosti spojené s technologiemi nahrávání a tvorby hudby (dnes
si na mobilech a počítačích vystačíte s programem, přes který
nahrajete zdánlivě jakýkoli hudební nástroj, budou Vám k tomu
stačit (midi-)klávesy nebo elektrická kytara), až po teorie o
větší sobeckosti hudebníků (proč dělat kompromisy mezi čtyřmi,
pěti či sedmi členy kapely o tom, jak by měl finální produkt
vypadat, když můžete držet kreativní taktovku sami a neztrácet
čas debatováním?). Dnešní příspěvek do playlistu jde spíše
proti tomuto trendu. Přináší pouze kapely. Nové, svěží,
razantní a s jasným názorem na svět a dění kolem sebe. Zároveň,
ač se k tomu ne vždy hlásí, jsou všichni důkazem toho, že
PUNK’S NOT DEAD. Takže - otevřete si Spotify na stránce
Timo Hoeke a jdeme na to.
