Když
se člověk podívá na žebříčky nejlepších alb v posledních
letech, nelze si nevšimnout, že ubývá kapel a přibývá sólových
umělců. I dříve fungující kapely navíc často přestávají
fungovat ve stejném režimu a stávají se
spíše projektem jedinců, v němž další hudebníci hostují a
vypomáhají. O tom, proč tomu tak je, se již popsalo nemálo
prostoru na stránkách tisku nebo v internetových médiích – od
ekonomických důvodů interpretů (v hudební branži se přece jen
točí méně peněz než dříve, prodeje nosičů klesají,
streaming je sice alternativou, ale umělci z něj mají nižší
příjmy a musí se snažit je vyhledávat jinde), přes dostupnější
možnosti spojené s technologiemi nahrávání a tvorby hudby (dnes
si na mobilech a počítačích vystačíte s programem, přes který
nahrajete zdánlivě jakýkoli hudební nástroj, budou Vám k tomu
stačit (midi-)klávesy nebo elektrická kytara), až po teorie o
větší sobeckosti hudebníků (proč dělat kompromisy mezi čtyřmi,
pěti či sedmi členy kapely o tom, jak by měl finální produkt
vypadat, když můžete držet kreativní taktovku sami a neztrácet
čas debatováním?). Dnešní příspěvek do playlistu jde spíše
proti tomuto trendu. Přináší pouze kapely. Nové, svěží,
razantní a s jasným názorem na svět a dění kolem sebe. Zároveň,
ač se k tomu ne vždy hlásí, jsou všichni důkazem toho, že
PUNK’S NOT DEAD. Takže - otevřete si Spotify na stránce
Timo Hoeke a jdeme na to.
Dream Wife
...
je dívčí trio z anglického Brightonu. Jejich kariéra začala
jako školní projekt za primárním cílem vyrazit na turné do
Kanady, aby tam mohly navštívit své známé. Jejich písničky se
ale rychle chytily a z experimentu se stala opravdová
záležitost. Jejich hudba pokračuje ve stopách Debbie Harry a jejích
Blondie, hrají energický (pop-)punk rock, ve svých textech se
často věnují tématům jako feminismus, sexuální objektifikace
či role pohlaví ve společnosti. Dream Wife patří k těm
nejlepším kapelám, které spatřily světlo světa v roce
2018, kdy též vyšlo jejich zatím jediné album.
Somebody
(#151) je chytlavá pop-punkovka, v níž asi nejvíce vyniká
zpěvaččin hlas a také její přízvuk – Rakel Mjöll je - narozdíl od svých anglických parťaček - islandského původu,
což je nepřeslechnutelné v refrénu a její výslovnosti
slova „somebody“. Fire (#152) je řízná kytarovka s energií
na rozdávání. V F.U.U. (#153) hostuje islandská zpěvačka a
rapperka Fever Dream a dojde tedy i na rapové vokály, které dobře
kontrastují s nejtvrdší skladbou na jejich debutovém albu.
Zkratka mimochodem znamená Fuck You Up, což by samozřejmě přes
cenzuru neprošlo. Lolita (#154) je jedna
z dřívějších písniček, které se na první album
nedostaly, ale rozhodně stojí za poslech.
Pokud
se Vám líbí kapela Wolf Alice, tak určitě podlehnete i Dream
Wife. A zajímá-li Vás, jak toto trio (s hostujícím bubeníkem)
zní naživo, zkuste záznam jejich koncertu z islandského KEX
hostelu, který funguje jako pobočka seattleského rádia KEXP:
The Murder Capital
První
z vlny mladých, nových kapel z irského Dublinu, The
Murder Capital, které oživují evropskou post-punkovou scénu.
Nerozhlížejí se po světových problémech či politice, ve svých
písních se snaží upozornit na lokální problémy, jež tíží
je a další lidi v jejich domovském městě. To vše halí do
temnoty, jež dá připomenout Joy Division. Z většiny
písníček čpí smutek a myšlenky na smrt, která stála hned za
několika písněmi z jejich prvního alba.
More
Is Less (#155) je vypalovačka pojednávající o nenasytnosti –
primárně o psychické. On Twisted Ground (#156) je
poetická balada o vyrovnání se s odchodem blízkého
kamaráda. Don’t Cling to Life (#157) je na
poslech asi nejblíže mainstreamu, ale pouze dokud si neposlechnete
refrén na konci: „Don’t cling to life…
there’s nothing on the other side…” (Nelpěte na
životě... na druhé straně nic není...). Opět
se jedná o vyrovnávání se se smrtí, tentokrát matky basáka. U
posledního kousku s názvem Love, Love, Love (#158) z jejich
zatím jediného alba se Vám bude chtít až doufat, že přinese
trochu světla do té temnoty a trudomyslnosti, ale to u The Murder
Capital asi očekávat nemůžeme. Místo toho Vás čeká krásná,
atmosférická skladba plná temnoty. Opět. Jedna z nejnadějnějších
kapel minulého roku bude jistě mít ještě hodně co říct. Ale
rozjásané taneční písně od nich určitě nečekejte.
Fontaines D.C.
…
jsou druhou partičkou z Dublinu,
která si razí cestu v žánru post-punku. Jejich podání je
však odlišné. Členové se seznámili a dali dohromady skrz oblibu
klasické irské poezie (James Joyce, W.B. Yeats)
a dříve než vydali své první album, vydali dvě sbírky
vlastních básní. Jejich hudba to trochu odráží – punkovou
naléhavost, opepřenou dominantním a tvrdým dublinským akcentem,
proplétají poetickými výjevy z jejich domoviny. Občas
připomenou punkové začátky U2 v období před a kolem
prvního alba, ale daleko více čerpají hudebně z rock’n’rollu
a garage rocku 60. let. Nenoří se hluboko do temnoty, jako
The Murder Capital, jejich hudba je čistší, a spíše než o
zlosti je o hořekování nad stavem věcí z jejich okolí.
Liberty
Belle (#159) je pocta jejich městu, speciálně části zvané
Liberties. Zároveň je to asi nejchytlavější kousek z jejich
desky. Too Real (#160) je o ekonomické situaci v jejich městě a
domovině. Boys in the Better Land (#161) je
garage-rocková vypalovačka, Big (#162) je punk-rocková skladba
nárokující si Dublin pro kapelu a Dublin City Sky (#163) s náznaky
blues a irské tradiční hudby uzavírá jejich debutovou desku.
Jejich deska bývá řaděna k tomu nejlepšímu, co vyšlo v roce
2019. Nutno říct, že zaslouženě. A pokračování na sebe
nenechá čekat, mělo by přijít ještě letos.
IDLES
Poslední
interpret v dnešním příspěvku jsou angličti punkeři IDLES. Ti
mají na kontě již dvě desky a obě byly nominovány hned
na několik cen za nejlepší album. Spolu s předchozími formacemi se
zdá, že u punkerů již nejde pouze o vztek a zlobu, ale naopak se
prezentují jako emocionálně citliví jedinci a nesnaží se to
skrývat. Jejich písně jsou sice plné punk-rockové energie, občas
až agresivity, ale texty se často dotýkají
osobních témat spíše než politických, jako je tomu například
u punkových formací z amerického kontinentu. Politickou a
sociologickou stránku si v písních najdete, ale vše je promíchané
s personálními problémy.
Mother
(#164) je na první poslech politickou písní, ale jen do chvíle, než
zjistíte, že zpěvákova matka zemřela po nemoci v průběhu
natáčení alba. Najednou je píseň agresivní a vzteklou formou
vyrovnávání se s tímto odchodem. Tato smrt poznamenala celou
kapelu, což značí její fotka na přebalu alba. 1049 Gotho (#165) je
litanie na psychický stav blízkých lidí. Nesnaží se
najít recept na takové problémy, jen na ně upozornit.
Stendhal Syndrome (#166) je heslovitou a cynickou odpovědí všem
rádoby kritikům umění a White Privilege (#167) je stejně heslovitý
song o třídních rozdílech.
Na
druhém albu se IDLES zaměřili na trochu jiná témata, jako
imigrace (skladba Danny Nedelko (#168)), Brexit (Great (#169)) a toxická
maskulinita (Never Fight a Man With a Perm (#170)), ale ani
osobní témata úplně nevymizela – June (#171) je o zpěvákově
dceři, která zemřela během porodu, a o tom, že i tak má nárok
si říkat otec; a tak trochu pokřivený Love Song (#172).
Nezbývá než popřát příjemný poslech a objevování nových hudebních obzorů a brzy zase napočtenou!
Žádné komentáře:
Okomentovat