Tentokrát jsem se zaměřil na interprety, jež by se snad bez nadsázky dali nazvat pionýry moderních hudebních žánrů a specialisty na mísení stylů. Při pohledu na jejich jména/názvy a tituly jejich nahrávek by se chtělo říct, že se jedná o tzv. case-sensitive interprety – tedy ty, u nichž záleží na velikosti písma. Právě používání velkých či malých písmen (AWOLNATION, YUNGBLUD, twenty øne piløts) je jedna z variant, jak se odlišit od většiny na dnešní hudební scéně; další variantou je zkracování slov a vynechávání či nahrazování písmenek (viz kapely jako PVRIS, CHVRCHES) nebo používání speciálních znaků ($, ø).
Odkaz na playlist Timo Hoeke New na Spotify
YUNGBLUD
... je mladý zpěvák z britského Doncasteru s nezaměnitelným výstupem i vizáží, vlastním jménem Dominic Richard Harrison. Jeho hudba osciluje někde na pomezí alternativního rocku, s elementy punku, indie rocku, či hip hopu. Jeho děda hrál v sedmdesátých letech s kapelou T.Rex, on sám hraje na kytaru, piáno, bicí a tamburínu, k tomu zpívá a svou hudbu si i skládá. Jeho písničky, ač to tak na první poslech (a pohled na videa) nevypadá, mají ve většině případů hlubší myšlenky či se pouštějí do politických či společenských témat, jež by člověk u tak mladého kluka nečekal. Mezi jeho vzory patří Arctic Monkeys, což je slyšet z velké části prvního alba 21st Century Liability, ale najdete ozvěny i dalších vzorů: Nirvana, The Beatles, My Chemical Romance, Marilyn Manson, Eminem. Machine Gun (F**k the NRA) (#207) se pouští do amerických zákonů o zbraních a o nadšence do zbraní a organizace NRA, to vše z pohledu právě toho nadšence, což je téma, které zpracoval v minulosti Marilyn Manson či Eminem a už nepůsobí tolik kontroverzně, jako v 90. letech, ale přitom je stále aktuální; navíc ze začátku máte pocit, že posloucháte největší hit rappera Coolio. Polygraph Eyes (#208) je píseň o sexuálním násilí a vychází ze zážitků, jichž byl svědkem – příběh pojednává o dívce, již silně opilou odvádí kluk z klubu k sobě domů a o následcích takové noci. 21st Century Liability (#209) pak připomíná "Sabotage" od Beastie Boys převlečenou do moderní produkce. Z nealbové písně Loner (#210) pak čpí Oasis na míle daleko.
Odklon od původního, Británií nasáklého stylu, přišel už na následném EPčku The Underrated Youth. Je znát, že YUNGBLUDova rezidence v LA se na něm podepsala i co se tvorby týče. V písni Parents (#211) nabízí pohled na to, jak na své rodiče nahlíží generace nynějších teenagerů, ale věnuje se škatulkování a stereotypizaci lidí obecně. Original Me (#212) je kolaborace s Danem Reynoldsem z Imagine Dragons a zní přesně tak, jak si můžete představit průnik jejich běžné produkce. Píseň se řadí mezi největší hity zpěváka, chytlavá elektronicko-rocková vypalovačka, v níž budete mít problém party obou zpěváků od sebe rozeznat. Hope for the Underrated Youth (#213) zase jako by z kapsy vypadla kapele My Chemical Romance, což je v tomto případě rozhodně kompliment. V kolaboracích se přibližuje taneční hudbě i R'n'B, i díky jeho bývalému vztahu se zpěvačkou Halsey. V 11 Minutes (#214) s ním právě ona nahrála pomalou R'n'B skladbu, v níž je doprovází Travis Barker z Blink-182. Jeho verze písně od Jima Croceho, Time in a Bottle (#215), se objevila na soundtracku k filmu Fast & Furious; ač začíná jako akustická balada, nenechte se mýlit, v půlce přijde zlom, který výborně vystihuje YUNGBLUDa a jeho tvorbu, její rozpolcenost, nebo spíše různorodost. Obey (#216) je skladba alternativních metalistů Bring Me the Horizon, na níž YUNGBLUD hostuje; je v jasném kontrastu s předchozími kolaboracemi a je vidět, že mu sedí široké spektrum žánrů a nemá problém mezi nimi přebíhat; zde naleznete třeba i nu metal, elektronickou taneční a raveovou hudbu.
Zpěvák se s pandemií a zrušenými vystoupeními v roce 2020 vyrovnal kreativně a tak trochu po svém - spustil The YUNGBLUD Show, online streamovaný pořad, který spojuje zážitky z živých vystoupení s odpovídáním na otázky fanoušků, aby jim (i sobě) vykompenzoval to, že se nemohou potkat na festivalech nebo koncertech. Zároveň vydal své druhé plné album, weird!, jež znamenalo posun ve stylizaci i hudebním výrazu; nové - a dominantní - vlivy v jeho hudbě pocházejí ze zdánlivě žánrově vzdálenějších kapel LCD Soundsystem či Depeche Mode. Album vyšlo před koncem loňského roku, je pestrobarevné, což jen reflektuje atmosféru nahrávky, s názvy písní psanými pouze malými písmeny. Popovější, s větším vlivem syntetizátorů a výraznější basou, ale bez ztráty hitového potenciálu; v textech stále komentuje dění a stav a chování své generace, markantní je i vliv emo scény, která byla díky kapelám jako My Chemical Romance na vrcholu nějakých 15-20 let zpět, přesto však zní jeho hudba moderně a relevantně. V cotton candy (#217) zní rozpustile a popově, zatímco v strawberry lipstick (#218) se nebojí ušpinit ani hrábnout do strun; v mars (#219) vzdává hold hudbě i životu jednoho z velikánů rockové hudby, Davida Bowieho, jakož i jeho roli vzoru pro umělce, jež se netají rozpory ve svém vystupování v rámci tradičně určených škatulek rozdělení pohlaví. Ve svých písních se pouští do polemik nad tradičním fungováním společnosti, předsudky a jejich důsledky pro jedince, kteří patří jako outsideři či podivíni na okraj společnosti, přičemž v mnohém vychází ze svých vlastních zážitků a zkušeností. Oproti debutu se zde z velké části vytratila temnota a pesimismus, rozebírání psychických problémů a poruch, ale ani tak se nehodlá stát klasickou naleštěnou popovou ikonou, ač si z daného žánru bere část inspirace pro svou tvorbu. Singl weird! (#220) je mírnější a připomíná spíše The 1975. the freak show (#221) je potom ideální zavírák pestrého alba, s nábojem, smyčcovými nástroji, chytlavou melodií a poprockovou epickou výpravou tak trochu zavánějící Robbie Williamsem v nejlepší formě. YUNGBLUD má navíc očividně stále co říct, protože méně než měsíc po vydání ohlásil práci na dalším - třetím - albu, jelikož mu pokračující pandemie nedovolila vyrazit na turné na podporu weird!
Billie Eilish
... (celým jménem Billie Eilish Pirate Baird O'Connell) je americká zpěvačka a skladatelka, která vtrhla na hudební scénu ještě dříve, než jí bylo 15 a dnes má snad největší a nejoddanější posluchačskou základnu po celém světě a komplimenty jí skládají i hvězdy typu Bona z U2 či Dave Grohla z Foo Fighters. Její hudba je temná, znepokojivá a nezaměnitelná, přitom je poklidná až pomalá, ani v nejmenším ne agresivní. Získala za ni hned pětici Grammy a sám za sebe mluví i fakt, že se stala nejmladším a zároveň druhým interpretem celkově, jenž vyhrál ve stejném roce hlavní kategorie Nováček roku, Nahrávka roku, Píseň roku a Album roku. Krom množství ocenění je důkazem její jedinečnosti a popularity i to, že ve svých 18 letech již složila a nahrála ústřední píseň pro (neustále) se blížící novou bondovku.
Billie v dětství poslouchala The Beatles, Justina Biebera, Green Day a Lanu Del Rey. Jejími dalšími vzory jsou hip hop, Avril Lavigne a další zpěvačky jako Amy Winehouse, the Spice Girls, Lorde a již zmíněná Lana Del Rey. Ve své vlastní tvorbě mísí popové struktury s temnou atmosférou, občas až gotickou či emo, kromě živých nástrojů jsou prominentní hlavně elektronické prvky a samozřejmě její vokál – tu procítěný, tam až znuděně znějící éterický zpěv, často přecházející v šepot, jež tak ostře kontrastuje právě s použitou elektronikou a přitom ponechává skladbám právě tu popovou estetiku a poslouchatelnost, aby její písně uspěly i v rádiovém éteru. Většinu písní si Billie píše spolu se svým bratrem Finneasem O'Connellem, který se stará též o produkci, nahrává většinu nástrojů a vystupuje s ní i na koncertech (sám má navíc vlastní hudební kariéru – méně úspěšnou – a hraje diametrálně odlišnou, přístupnější hudbu). Textově se věnuje především tématům jako mládí v dnešní moderní době, drogová závislost, mentální zdraví, sebevraždy či zlomená srdce a často se v písních mísí humorné elementy s hororovými. V médiích si Billie získala nemalou pozornost svou vizáží – krom často zeleně či jinak obarvených vlasů to často je "nevhodné" oblečení nadměrných velikostí, což používá záměrně k odlišení se a zároveň k získání pozornosti.
Six Feet Under (#222) byl ranný singl od Billie, vyšel v roce 2016. Je to pomalá, atmosférická balada s příjemným vokálem a líbivou melodií. Píseň napsal její bratr Finneas. Brzy (2017) následovalo první EPčko, don’t smile at me. Žánrově se jedná především o electropop, jenž však obsahuje elementy R'n'B, jazzu a výrazný vliv hip-hopu na celkovou produkci, včetně beatů. Singl COPYCAT (#223) je skladba o člověku, který kopíruje všechny akce jiného, a vychází z osobní zkušenosti zpěvačky. Jednoduchá instrumentalizace basové kytary a piána je doplněna elektronikou a hip-hopovými beaty. bellyache (#224) , se slokami v doprovodu akustické kytary, více reflektuje R'n'B. Taneční skladba má temný textový podklad s notnou dávkou temného humoru, pojednává o psychopatovi, který vraždí své přátele a milence, ukládá je do sklepa nebo je vozí v autě, a z celé situace má bolesti břicha, které mají být ozvěnou svědomí z něčeho, čemu nedokáže zabránit. Další skladba z EPčka, původně "watch & burn", se nakonec rozpadla na dvojici samostatných písní – singly watch (#225) a &burn (#226) s hostujícím rapperem Vincem Staplesem; o opuštění toxického vztahu. Ta druhá se od první liší výraznějšími beaty, které jsou mimo jiné tvořeny i škrtáním sirky.
Její debutové album WHEN WE ALL FALL ASLEEP, WHERE DO WE GO? vyšlo v roce 2019, je na něm větší podíl elektroniky, ale její hudba zůstává stejná, minimalistická, intimní, s akustickými prvky a s výlety do hip hopu, R'n'B, synth-popu, EDM či jazzu. Pro ranné fanoušky muselo být ohlášení alba celkem šok, zvláště ve spojení s prvním singlem, hororem prodchnutou skladbou bury a friend (#227), jež si bere trochu inspirace z Marilyna Mansona. Drsná elektronická skladba s temnou atmosférou, modifikovanými vokály, prvky hip-hopu a industriálu a texty ještě temnějšími než na přechozím EPčku. Ale nutno říct, že Billie tato kombinace sluší. Skladba vypovídá příběh z pozice monstra pod postelí, jímž dle její definice může být kdokoli od opravdových monster až po milovanou osobu, pro niž jsme ochotni udělat cokoli; v textu však můžete najít i pochybování o sobě či myšlenky na vlastní smrtelnost i sebevraždu. Následuje balada ilomilo (#228) o ztrátě bližního, které dominuje rytmus připomínající ska a vokály se silným zkreslením, které znějí jako by zpěvačka koktala či přerývaně dýchala, což dodává skladbě na naléhavosti a znepokojivosti. bad guy (#229) je taneční skladba o dvou částech, jejímž rytmickým základem je amplifikované luskání prsty, doplněné o zkreslenou basu, elektroniku a chytlavý riff syntezátoru; zvuk přechodu pro chodce v Sydney je zpracován jako další zvukový element; druhá část je pomalejší, elektronický dovětek. Temné, až hororové atmosféře dodávají vokály, odsekávané až rapované sloky, pološeptané pasáže a silně modifikovaný hlas v "refrénu"; píseň se pouští do přetvářky zpěvaččina přítele, že je tvrďák, s tvrzením, že ona je ve finále větší tvrďák než on. xanny (#230) je ovlivněna skladbami Franka Sinatry a jejich atmosférou, pomalá píseň o závislostech a zneužívání drog teenagery nejen ve zpěvaččině okolí a následky takových závislostí, počínaje změněným chováním i osobností a konče smrtí z předávkování či sebevraždy; název skladby sám o sobě odkazuje na Xanax, lék na uklidnění, který je často předmětem závislosti. Ač vychází z jazzové inspirace, využívá v refrénu výrazné elektronické prvky a modulovaný vokál. when the party's over (#231) je primárně vokální skladba s harmoniemi a minimem instrumentace, namísto toho využívá násobných zvukových stop vokálů k vytvoření sborového efektu na nenápadném piánovém a basovém podkladu.
No Time to Die (#232) je titulní skladba k novému filmu o agentu 007; kombinace jejího poklidného pěveckého projevu, téměř šeptaných pasáží s melodickým refrénem se skvěle snoubí s orchestrální produkcí typickou pro bondovské filmy; jedná se o typicky eilishovskou skladbu a zároveň klasickou bondovskou melodii a patří rozhodně k těm lepším, jež v poslední době vznikly.
twenty øne piløts
... pocházejí z amerického Columbusu a v nynějším složení (Tyler Joseph – zpěv, rap, ukulele, kytara, basa, klávesy; Josh Dun – bicí a perkuse, doprovodné vokály) hrají od roku 2011, pouze první album vydal pouze zpěvák s bývalými dvěma členy. Jejich hudba je těžce zařaditelná do jakýchkoli škatulek či žánrů, protože jejich mix i jejich zájmy mají široké spektrum, ale v základu míchají alternativní hip hop, (elektronický) rock, piano pop, s prvky stylů jako jsou ska, reggae, EDM, dubstep, drum'n'bass, punk, hard rock či emo. Mají úspěch i mezi rockovými fanoušky a jsou často bráni do široké kategorie alternativní rock.
Základem písní je dominance rytmů, ať už živých bicích v podání Joshe Duna nebo elektronických beatů, na něž jsou vrstveny další zvukové stopy piána, basy, elektroniky či programming a občas kytar či ukulele. Kytary se objevují sporadicky, což otvírá otázku, jestli se opravdu může kapela řadit do alternativního rocku. Na tento hudební podklad je následně složen text, často spíše poezie, kterou Tyler Joseph podává v přednesu čerpajícím z jeho hlavní inspirace, Matta Bellamyho z Muse. Písně vychází z potřeby říct, co v běžném hovoru nelze. Jelikož jsou jeho texty příliš dlouhé, tak jediný způsob, jak je vměstnat do písní, je recitace/rap. Přístup k rapu tedy nebyl nutně cílený, ale byl výsledkem okolností. Nejčastěji se v nich věnuje strachům a niterným tématům, díky svému křesťanskému vychování je i tento element v písních rozeznatelný, zároveň je evidentní i absence vulgarismů. Na koncertech hraje duo ve složení Josh Dun za bicí soupravou (s přestávkami na akrobatické prvky jako salta), zatímco Tyler Joseph hraje na různé nástroje, zpívá a rapuje; často též nosí masku nebo balaklavu/kuklu. Doprovázeni jsou předprogramovanými elektronickými party a beaty, jež používají namísto nájemných doprovodných muzikantů. Fall Away (#233) je rannou skladbou, jejímž základem je hip hop a temná atmosféra spolu s chytlavou melodií na piáno; The Pantaloon (#234) je melodickou popovou záležitostí a Friend, Please (#235) zní, jako by vypadla ze starších desek britských rockerů Muse, a to po hudební i pěvecké stránce; je krásným příkladem, jak vzdát hold svým vzorům a přitom zůstat originální.
Poté, co kapela po vlastní ose vydala dvě nahrávky a odehrála množství koncertů, se jim povedlo uspořádat v domácím Columbusu koncert pro 1800 fanoušků, čímž si nezávislé a nepodepsané kapely všimla větší vydavatelství a ta rychle dostala smlouvu. Na prvním „opravdovém“ albu Vessel se sešly nové písně se skladbami z předchozí nahrávky vydané vlastními silami. Holding on to You (#236) expanduje jejich mix žánrů a jako první singl pod velkým vydavatelstvím představuje kapelu po všech stránkách, hudebně jsou zde všechny elementy, jimiž se jejich tvorba vyznačuje; pojednává o tom, jak vzít opratě svého života zpět do svých rukou a o znovunabytí sebekontroly po psychických potížích a depresi. Guns for Hands (#237) je electropopová hymna, která opět pojednává o sebevraždě, nebo spíš o tom, jak tu negativní energii v sobě použít k něčemu pozitivnějšímu. Car Radio (#238) je rapová skladba s minimalistickým podkladem, ale o to údernějším textem, poklidné zamyšlení se ke konci mění v raveovou hymnu. Zamyšlení je založené na zkušenosti zpěváka, kdy si jako student zapomněl ve spěchu zamknout auto a bylo mu odcizeno autorádio; jelikož neměl na nové, musel jezdit bez něj a uvědomil si, nakolik funguje hudba jako rušivý element pro naše myšlenky; kvůli absenci hudby se mu do hlavy vkrádaly neodbytné myšlenky, jež nešly zapudit; heslo "Sometimes quiet is violent" (občas je ticho plné násilí) je výstižný slogan i takové motto celé skladby.
Album BLURRYFΛCE z roku 2015, které přineslo novou hudbu ve formátu, jaký předvedli již na předchozí nahrávce, je koncepční deska, která kapelu katapultovala k celosvětovému věhlasu. Na albu se věnují primárně tématům jako je psychické zdraví, náboženství a víra a pochyby. Konceptem alba je hlavní, stejnojmenná postava, jež představuje vše, čeho se zpěvák, ale i celá společnost, bojí a z čeho se cítí nesvá. Kritika i fanoušci byli z alba nadšeni, stejně jako u jeho předchůdce, nejčastěji citují za přední důvody témata a myšlenky ve skladbách a kreativní přístup k písním po zvukové a hudební stránce, čímž se kapela odlišuje od dalších hráčů na stejné scéně. Stressed Out (#239) vystihuje konec adolescence a začátek dospělosti, nástup starostí a ztrátu mladistvé nevinnosti a bezproblémovosti; zachycuje ústřední postavu, jež se topí v pochybách a přemýšlí o každém svém kroku či tahu. Zatímco rapované sloky jsou výčtem nejistot v dospělém a uměleckém životě, zpívané pasáže jsou znepokojivé a strašidelné a dostává se v nich k řeči fiktivní ústřední postava, jež nás provází celým albem. Na Ride (#240) se mísí electropop, rockové, dubové a reggae aspekty s chytlavou melodií a rychlými rapovými pasážemi. Na skladbu s tak pozitivní atmosférou má text značně negativní nádech – pochyby nad svými činy a myšlenkami a tím, čeho člověk (z generace mileniálů) dosáhl; vystihuje vnitřní vztek nad svojí pozicí a myšlenkami z pozice zástupce své generace. Heavydirtysoul (#241) zní chvíli jako popový či R'n'B hit, o chvíli později připomínají The Prodigy, hlavní devizou je superrychlý rap ve slokách, který se snaží popřít sám sebe ("This is not rap, this is not hip-hop / just another attempt to make the voices stop." > Toto není rap, toto není hip-hop / jenom další pokus zastavit ty hlasy.). Lane Boy (#242) v průběhu svých 4 minut a 13 sekund prochází množstvím žánrových změn a je asi nejdivočejším mixem stylů v jedné skladbě; střídání zpěvu, jež by se spíše hodil do reggae nebo jungle, a rapu jen prohlubuje žánrové bludiště, ale zároveň nějakým způsobem drží skladbu pohromadě. Text vlastně jen navazuje na to, co slyšíte v hudbě; pouští se do pravidel hudebního průmyslu, kdy je interpret zařazen do škatulky a očekává se, že se v ní bude držet, což twenty øne piløts odmítají a dávají to najevo velice chytlavě a poslouchatelně. Heathens (#243) ze soundtracku k filmu Suicide Squad (Sebevražedný oddíl) je pomalejší alternativně rocková skladba s nemalým vlivem popu a R'n'B a velkým hitovým potenciálem. Vyniká hlavně atmosférou, jíž se hodí do komiksového příběhu filmu. Představuje klasickou skladbu v katalogu kapely, ač napsaná pro film, hodila by se i na album BLURRYFΛCE. Cancer (#244) je předělávka skladby My Chemical Romance, ale spíše než předělávka by se hodilo znovunapsání, protože si skladba žije vlastním životem, chvílemi se od originálu odklání a vzniká něco, co je snad ještě výtečnější než originál, i když už ten stál za to; tato verze je chytrým mixem mezi původní emo baladou a remixovou verzí v podání twenty øne piløts.
Prozatím poslední album Trench vyšlo v roce 2018 a opět se jednalo o koncepční album, tedy nahrávku, jejíž skladby jsou navzájem propojené do jednoho příběhového/tematického celku. Koncept počal vytvořením prostředí fiktivního města Dema a okolního údolí "Trench", teprve poté začal Tyler psát samotné skladby. Ty se poté věnují podobným tématům jako jejich předchozí tvorba – nejistota, pochyby, sebevražda a psychické zdraví. Ač jsou obě alba samostatné jednotky, Trench navazuje na BLURRYFΛCE a jeden z devíti biskupů města Dema jménem Nico je založen, krom historických referencí, i na postavě titulní postavy předchozí desky. Dalšími postavami jsou Banditos, jejichž cílem je osvobodit obyvatele Demy; ti využívají neschopnosti biskupů rozeznat žlutou barvu. Hudebně se potom jedná opět o směs hudebních stylů jako alternativní rock, hip hop, elektronický rock, pop, R'n'B či reggae, nově se objevují i metalové či nu metalové elementy či progresivní rock. Je to však celková zvuková produkce a vyspělost materiálu na nahrávce, po hudební i tematické stránce, jimiž Trench dominuje i nad svým předchůdcem. Ne nadarmo se z twenty øne piløts stala v posledních let jedna z největších (rockových) formací na světě.
Chytlavý basový riff skladby Jumpsuit (#245) hrál Tyler už na zvukových zkouškách před koncerty na podporu předchozího alba. V písni je znát nu metalová a hard rocková inspirace, nechybí elektronické linky, ale stále zůstává jednou z nejvíce rockových skladeb kapely. Skladba představuje postavu Clancyho, jenž žádá devět biskupů o ochranu. Píseň následně plynule přechází do rapového čísla Levitate (#246) s minimalistickou zvukovou produkcí. My Blood (#247) silně připomíná indie popovou skladbu "Pumped Up Kicks" od Foster the People, má převážně taneční nádech a odlehčenou atmosféru. Pozitivně působí i text, jenž je o sounáležitosti a pomoci člověku, který je sám. Chlorine (#248) je elektropopová skladba s triphopovým tempem i atmosférou, jehož refrén z hlavy jen tak nedostanete. The Hype (#249) je ovlivněn devadesátkovým rockovým zvukem, obsahuje ukulele a je tak trochu reakcí na slávu, jíž se kapela stala cílem.
Během turné na podporu alba Trench si twenty øne piløts vybrali za předskokany AWOLNATION, kteří jsou zároveň dalším interpretem v dnešním článku.
AWOLNATION
je americká alternativně rocková formace z Los Angeles, jejímž základem je Aaron Bruno, hlavní skladatel, zpěvák a kytarista. Ten po experimentování v několika předchozích kapelách konečně našel to, co hledal – ideální způsob, jak tvořit a vokálně se vyjadřovat. Jeho přístup je trochu specifický, ale právě to jej (a celou kapelu) odlišuje od ostatních na dnešní elektronické rockové scéně. Aaronův zpěv je mixem naléhavého zpěvu a křiku či řevu, který spolu s efekty vokální stopy fungují v jeho elektronickém rocku výborně. Hudebně se chvílemi hodí i přirovnání k industriálu a třeba Trentu Reznorovi, ale AWOLNATION znatelně cílí na popovou přístupnost i na rozhlasové étery.
Před nějakým časem jsem viděl anketu o nejdůležitější/nejpodstatnější píseň poslední dekády (2010-2019). Okamžitě mě napadlo "Radioactive" od Imagine Dragons. V roce 2015 se stalo nejlepší rockovou skladbou a když se dnes člověk podívá na rockovou scénu, přineslo "Radioactive" novou vlnu, na níž se dnes vezou všichni. A tím myslím VŠICHNI. I kapely hrající donedávna tvrdou metalovou hudbu přecházejí k elektronickému rocku; z rádiového éteru můžete zaznamenat nejen samotné Imagine Dragons, ale i další kapely, jež znějí jako Imagine Dragons. Občas i víc jako Imagine Dragons než samotní Imagine Dragons. Ale přece jen je potřeba jít ještě o kousek zpátky, řekl jsem si. Už v té době na mě nějaký čas vyskakoval na YouTube klip k podivné skladbě od neznámých AWOLNATION. Trvalo dlouho, než jsem si ho opravdu pustil a sledoval. Ještě jsem nevěděl, že to ani není oficiální klip (ten je o dost nudnější), ale fanouškovský klip. Pokud jste ho viděli celý až do konce, pravděpodobně Vás taky zaujal vtipnou pointou. A rázem jsem zjistil, že i ta písnička – Sail (#250) – je dobrá. Sail načalo celou dekádu hned v roce 2010 a bylo předzvěstí toho, jak se hudební scéna promění, a co se stane standardem v rockovém prostředí. Takže Sail je pro mě nejdůležitější skladbou dekády. Zároveň je to nejdůležitější skladba i pro AWOLNATION. Pravděpodobně jste ji slyšeli, možná aniž byste věděli, o co jde. Byla součástí hromady kampaní a reklam, v mnoha filmech a seriálech, použita pro množství upoutávek. Sail tu prostě bylo a je s námi celých 10 let, ať chceme či ne. Nenápadně se vkradla do každodenních záležitostí. Ale zaslouží si i Vaši vědomou pozornost. Sail byl samozřejmě i komerční úspěch. V americké hitparádě po vydání vystoupila na 89. místo a zůstala 20 týdnů než vypadla. O rok a půl později se však vrátila a dostala se na pozici 17. Zároveň se udržela v Billboard Hot 100 hitparádě dlouhých 79 týdnů, což překonala pouze jedna skladba: "Radioactive" od Imagine Dragons, 87 týdnů. Perlička: Aaronovi bylo doporučeno přidat do skladby refrén, aby měla šanci na úspěch, ale on nebyl schopen žádný vytvořit, tak píseň nechal bez refrénu. Jak vidno, ani to ji nezastavilo od úspěšného tažení.
Sail pochází z alba Megalithic Symphony z roku 2011 a na debutové album se jedná o velice povedený počin nabitý hity a chytlavými písněmi. Sail zdaleka nevybočuje z řady, spíše je těžké vybrat jen pár zástupců. Kreativně se jedná o téměř sólový počin, protože sám Aaron Bruno na albu krom zpěvu hraje na syntezátory, bicí a perkuse, klávesy, basu, kytaru i piáno. V písních poté spíše hostují ostatní muzikanti na další nástroje. People (#251) je elektropopová skladba s rozměrem pro komerční rádia s chytlavým stadiónovým refrénem a vokály ve stylu Brandona Flowerse z The Killers. Not Your Fault (#252) je stadiónovou rockovou hymnou, zatímco All I Need (#253) je klasický rádiový hit říznutý gospelem s jednoduchou a chytlavou melodií. Na později vydané Deluxe edici prvního alba se najdou další zdařilé kousky: THISKIDSNOTALRIGHT (#254) – klasickým rockem inspirovaná vypalovačka, Some Kind of Joke (#255) – indie-rock ve stylu Arcade Fire, jež se záhy zvrhne v další elektronický rockový nářez, nebo MF (#256), jež dokládá, že jim není cizí ani hip-hop à la Beastie Boys.
Druhé album Run přináší další porci elektronického rocku s prvky popu a náznaky industriálu. Album je alternativnější a temnější, skladby jsou méně přímočaré. Opět je většina nástrojů nahrána ústřední postavou, Aaron zároveň album i produkoval, čímž se z AWOLNATION stává kapela jednoho muže. Aaron na album zařadil skoro až přehnané množství vlivů a inspirací, žánry se v sobě mísí s takovou intenzitou, že to na první poslech není album úplně pro každého, ale po dalších opakováních se deska posluchači odmění porcí zajímavých, chytlavých a moderních písniček. Vrstvená titulní skladba Run (#257) bez jasné struktury je právě tím alternativnějším počinem; I Am (#258) je přístupnější skladbou, jež připomene opět Imagine Dragons. Hollow Moon (Bad Wolf) (#259) je tvrdší skladbou s celkem chytlavým refrénem, temnějším hudebním podkladem a trochu nu metalovou atmosférou; Woman Woman (#260) je svižný lovesong, pokud lze cokoli od AWOLNATION vůbec nazvat lovesongem.
Koncem roku 2016 se Aaron nechal slyšet, že lidi už mají dost robotických instrumentalizací a že jeho další album bude více kytarově orientované. Pod tím si člověk může představit cokoli, ale je pravda, že třetí album AWOLNATION s názvem Here Come the Runts má více dominantní klasické nástroje s kytarou v první řadě. To však neznamená, že by slevil ze svého stylu; jeho kytarové album je taneční, chytlavé, plné vlivů a inspirací. Další, čím se Aaron (oprávněně) chlubil, je absence auto-tune na vokálech; má pravdu, že takových alb se v dnešní době moc nerodí, slyšet nezkreslené, neupravené a nevylepšené vokály z nahrávky je v poslední době spíše výjimkou. Hned titulní skladba Here Come the Runts (#261) v prvních 40 vteřinách popírá předchozí proklamace, než konečně uslyšíte kytaru; jinak se jedná o popový hit o outsiderech s vlivy tvrdší rockové hudby; Passion (#262) je ovlivněna indie popem, hudbou kapely alt-J a trochou trip hopu; Miracle Man (#263) je freneticky zpívaná indie-rocková skladba připomínající Arcade Fire. Všechny tyto vlivy jsou však zdárně promíseny s původní DNA AWOLNATION. Seven Sticks of Dynamite (#264) je na blues postavená poklidná poloakustická skladba; Table for One (#265) je rozchodová písnička s tradičně silným refrénem.
Prozatím poslední album, Angel Miners & the Lightning Riders, vyšlo v dubnu 2020. AWOLNATION navazují zvukově na předchozí počiny, opět se jedná o mix elektronického rocku a popu, písně s tanečním nábojem i alternativním pojetím, jen je znatelně cítit ústup kytar do pozadí. California Halo Blue (#266) je temnější skladba pojednávající o předloňských obrovských požárech v Kalifornii, dramatičnost situace se odráží hlavně hudební kulisou této skladby. The Best (#267) je pěknou skladbou, která zpěvem a frázováním trochu připomíná dávné singly australských Savage Garden, smyčcové aranže dobře padnou k atmosféře i tématu skladby. Mayday!!! Fiesta Fever (#268) s hostujícím zpěvákem Alexem Ebertem (Edward Sharpe & the Magnetic Zeros) je nabitá discem s trochou mexického vlivu a jedná se o chytlavou taneční skladbu. Nové album je z většiny prostoupené pozitivní energií, což by samo o sobě nebylo špatné, ale u kapely, jejíž hlavní hity byly spíše temné, jsou nové skladby moc blyštivé a zářivé. Ale možná jen AWOLNATION tušili, do jaké doby jejich album vyjde a že se pozitivní pohled na svět bude hodit.
Závěrem snad už jen - doufám, že se Vám písničky líbily, užili jste si i komentáře k nim a že se tady zase příště (za pár týdnů, spíš měsíců) potkáme a poslechneme si zase další porci hudby. Tentokrát se jednalo o žánrově pestrou paletu, nejen mezi interprety, ale i v tvorbě každého z nich, ale zdá se, že to je moderní trend. U všech těchto interpretů se každopádně můžeme brzy těšit na další přídavky do jejich katalogu... a když situace dovolí, třeba budeme mít možnost si je poslechnout i naživo. Já bych to bral všema deseti.
Držte se!
Žádné komentáře:
Okomentovat