Spotify Playlist: EvoLucie

Česká skupina Lucie vydala nové album. Po 16 letech. Čekal to už asi jen málokdo. Jak to dopadlo?

Přiznám se, že jsem se toho celkem obával. Lucie si vytvořila status legendy, jejich písničky z let devadesátých jsou hity, které se asi znovu zopakovat nedají a jedním z důvodů je i jejich spojení s dobou, která už je dávno pasé. Fláky, jako Lucie, Černí andělé, Dotknu se ohně nebo Šrouby do hlavy, by asi dneska uspěly stejně jako tehdy. Ale napsat stejné hity v dnešní době je jiné. Nálada ve společnosti se změnila, stejně tak i přístup k hudbě.

Hlavní dva kreativní mozky, David Koller i Robert Kodym, sice stále vydávají písně, ať už v různých uskupeních (Wanastowi vjecy) nebo sólově (Koller), jejich kvalita je však kolísavá. Síla Lucie však vždycky byla v jejich spolupráci.

Po prvních posleších nového alba EvoLucie (výborný název, nápaditý a přesně vystihující) musím konstatovat, že mé obavy byly rychle rozptýleny. Kapela v písních navazuje na svou předchozí kariéru. Tu odkazuje na různá období a svá předchozí alba, tam zase zkoušejí zkoumat nová teritoria. Přeci jen se hudba samotná změnila. Navíc se na nás hrne hromada zahraniční tvorby. S tím se pánové popasovali i spoluprací se světovými producenty. To je tah, který dnes využívají i ostatní kapely české scény, třeba Chinaski či Kryštof.

Odkaz na playlist Timo Hoeke New na Spotify

Takhle tě mám rád – první singl z alba, celkem jasná „luciovka“, která si pohrává se zpětnou vazbou kytary ve stylu Ebow, kterou asi znáte ze skladby Heroes Davida Bowieho. Rozhodně to ale není poprvé, co Lucie tento zvuk použila. Dominuje jí však Kollerův vokál.

Chtěli jsme lítat – odkazuje na éru alba Černý kočky, mokrý žáby. Vypalovačka jak vyšitá z příze Kodymovy sesterské formace. Ale Kollerův hlas výborně doplňuje Kodymův chraplák, tak jak to vždycky Lucii klapalo. Album Černý kočky, mokrý žáby připomínají i ženské vokály, jen místo Lenky Dusilové zde hostuje zpěvačka Lenny.

Nejlepší, kterou znám – balada, která zní na Lucii v počátku tuctově, zároveň trochu připomíná písně Kryštofů a Klusů. Jakmile se ale rozjede, tak díky kytarové magii Roberta Kodyma Vám bude běhat mráz po zádech. Jinak píseň je z pera Oskara Petra, který pro Lucii již dříve napsal třeba Medvídka nebo Rouháš se bohům. Zajímavostí je i hostování kytaristy Phila X, který je poslední dva roky členem Bon Jovi a podílel se i na albech Alice Coopera, Avril Lavigne, Kelly Clarkson nebo Roba Zombieho. A právě kvůli té kytarové gradaci ve skladbě jsem se rozhodl ji přidat do playlistu. (Timo Hoeke New: #89)

Burning Man – výborná a úderná skladba od Michala Dvořáka, která trochu připomene začátky formace nebo album Pohyby, ale zároveň zůstává svěží.

SEX 3 – první hudební experiment Davida Kollera, který se snaží držet krok s dobou použitím syntezátorů, ale i nestandardního beatu či zastřeného saxofonového sóla v podání Vratislava Brabence z The Plastic People Of The Universe. Patří mezi nejlepší kousky alba a tudíž přidávám do playlistu. (Timo Hoeke New: #90)

Já jsem pan Petr Monk – výpravná skadba s parádní atmosférou v Kollerově podání je hudebním klenotem a asi nejlepší skladbou nahrávky, takže je samozřejmě i v mém playlistu. (Timo Hoeke New: #91)

Peněžena – nápaditý název zdaleka není to jediné, čím tato punkem protknutá píseň zaujme. Opět se nabízí paralela k Černým kočkám, mokrým žábám, v poslední minutě navíc odkaz na Jsem nevinej od Wanastowek. Opět je hlavní vokál Kollerův, ale ani ten nezapře jasný fakt, že skladba má nálepku "Wanastowi vjecy" v každém taktu.

Než tě rozkradou – Jedna z průměrných skladeb, která ale nezapře rukopis Lucie.

Fénixovy slzy – další hudební experiment, který trochu připomíná alternativnější album Wanastowek Hračky. Zpěv je chvílemi spíše rap. Zvuková kompozice je pestrá a zábavná.

Já to nemám spočítaný – rocková kollerovka středního tempa. Jediné, co se dá vytknout je přehnané opakování titulní fráze.

Slečna do nekonečna – další průměrná skladba, která připomíná spíš Wanastowky, takže vlastně nepřekvapí, že autory jsou Kodym a PBCh. Zajímavá je výpomoc hostující kurdské zpěvačky Sakina Teyna a středověkého souboru Krless.

1968 – je až neuvěřitelné, jak pozitivně tato vypalovačka zní, když už z názvu je jasné, o čem je. Výborná práce s textem, skladba je chytlavá a má spád i gradaci. Jelikož bylo letos "velké výročí" událostí roku '68, tato skladba zákonitě nemohla chybět na nové desce nejúspěšnější polistopadové kapely. A samozřejmě nebude chybět ani v mém playlistu. (Timo Hoeke New: #92)

EvoLucie – parádní závěrečná skladba, v níž kupodivu není na obtíž ani loop elektrických bicí. Opět super text.

Několikrát se v textu objevilo jméno sesterské kapely Wanastowi vjecy. To asi není až tak překvapivé, když polovina skupiny Lucie je zároveň základem WV. Ale ta podobnost je na tomto albu více markantní a vysvětlení objevíte, jakmile se podíváte na autory textů – krom dvou skladeb (Burning Man – Michal Dvořák, SEX 3 – David Koller) jsou všechny z hlavy Roberta Kodyma. To není vyloženě špatně, dodává to albu celistvý dojem, ale zákonitě najdete spojitosti, jak s dřívější tvorbou Lucie, tak právě zmiňovaných Wanastowek.

Na závěr dodávám, že pokud si koupíte i fyzický nosič, tak grafická stránka je pěkně připravená a titulní obrázek mi z nějakého důvodu zapadá přesně do posloupnosti dalších alb kapely. Věřím, že i vinylové vydání bude přinejmenším stejně povedené. To se dozvíme až začátkem prosince.

Doufám, že nezůstane jen u jednoho alba. EvoLucie je výborným vykročením na cestu, kterou kapela před 16 lety opustila a byla by škoda v tom nepokračovat. Lidi sice na turné složené z „Best Of“ vždycky přijdou, ale je zábavnější oživit setlisty i novými skladbami. A třeba takové Burning Man, SEX 3 nebo Já jsem pan Petr Monk budou určitě v živém podání ještě o mnoho lepší než ve studiové verzi.