Ok, tohle je trochu jako začínat znovu, uznávám. Je to cca rok od posledního postu. Dost se toho změnilo. U mě i celkově na světě. Ale hudba mě stále baví, občas drží nad vodou. I v průběhu jsem o hudbě psal, jen jsem se nedostal k publikování. Takže toto je snad první krok k restartu života zde v mém virtuálním prostoru. Snad vás to bude bavit a bude vám to přínosem. Psaní těchto řádků rozhodně bylo přínosné mně. Pěkné počtení a ještě hezčí poslech!
Odkaz na playlist Timo Hoeke New na Spotify
Weezer
Americkou formaci Weezer jsem postřehl už v 90. letech, kdy se k nám dostalo pár písní díky MTV. Přišli mi zábavní, ale pak jsem na ně na delší čas zapomněl. Zpátky do povědomí se mi pořádně dostali, až když pořadatelé festivalu Rock for People oznámili, že součástí jeho lineupu bude trio kapel, které v této sestavě absolvují celé světové turné - Green Day, Fallout Boy, Weezer. Díky pandemii na tuto událost stále ještě čekáme (vypadá to, že by to letos mohlo konečně vyjít...), ale já si mezitím naposlouchal Weezer od W až do R.
Zábavná rocková partička tvořená zpěvákem Riversem Cuomo, bubeníkem (a nadšeným skateboardistou) Pat(rick)em Wilsonem a kytaristou Brianem Bellem (na postu basové kytary proběhlo několik personálních změn, než se vše ustálilo v roce 2001 na Scottu Shrinerovi) se nebála za svou kariéru udělat pár úkroků a natočit alba, která by nikdo nečekal, možná ani oni sami ve svých začátcích. Kapela má nepřehlédnutelný smysl pro humor a ač nejsou klasickým příkladem rockových či punkrockových muzikantů, jsou rozhodně zruční. Své první album vydali už v roce 1994 a jmenovalo se stejně jako kapela, což není až tak zvláštní počin. Co ovšem zvláštní je, že z 15 vydaných alb se hned 6 jmenuje stejně - Weezer - a jedno další poté Van Weezer. Ale fanoušci se nenechali zmást a alba jsou známa svými „neoficiálními jmény“ – dle dominantní barvy obalu, tudíž: Black Album, White Album, Red Album... a to debutové je známo jako Blue Album. Pochází z něj hned několik definujících singlů, díky nimž vystoupali do celosvětového povědomí. Právě Buddy Holly (#269) jsem tehdy slyšel i já, v písni si dělají srandu sami ze sebe a svého vzhledu, kdy se jednotliví muzikanti objevovali (a dodnes objevují) v nápadných brýlích ve stylu právě Buddy Hollyho. Undone – The Sweater Song (#270) stojí na anekdotě, která je osvětlena v refrénu: If you want to destroy my sweater / Hold this thread as I walk away (Pokud mi chceš zničit svetr / Drž toto vlákno, zatímco odcházím). Dalšími singly jsou Say It Ain't So (#271) nebo My Name Is Jonas (#272). Album (stejně jako ta následující) má i svou českou stopu v podobě producenta, jímž byl česko-americký hudebník Ric Ocasek. Žánrově se kapela od počátku pohybuje na pomezí power-popu a alternativního rocku, ale nádech rocku 70. let je v počátcích odlišoval od jiných interpretů na tehdejší americké scéně. Blue Album se dodnes objevuje v žebříčcích nejdůležitějších alb všech dob, kde se dostává do Top 300, odkaz desky je vidět na pop-rockové a emo scéně posledního čtvrt století a v době vydání bylo význačné i tématicky, v době depresivních a pochmurných témat grunge byly písně o lásce a radosti plné humoru nečekaně svěžím závanem.
Druhé album Pinkerton (1996) pokročilo k temnějšímu, syrovějšímu a rozháranějšímu stylu, jímž zpočátku vzbudilo rozčarování (album bylo např. zvoleno nejhorším albem roku), ale zpětně je album ještě důležitější a oblíbenější než jeho předchůdce. Tentokrát bez využití služeb producenta si kapela desku natočila a dotvořila tak, aby zněla stejně jako oni sami během živých vystoupení. Deska vznikala pouze v přestávkách během zpěvákova studia Harvardské univerzity, během něhož procházel krizí identity, cítil se osamělý a plný negativních emocí spojených se slávou a životem rockové hvězdy, které si v té době neužíval a přišel mu pokrytecký. Tired of Sex (#273) přesně vystihuje rozpoložení, v němž se zpěvák nacházel, obdivován a uháněn fanoušky a fanynkami, avšak osamělejší než dříve, frustrace se drala na povrch, což agresivita a stupňování skladby podporuje. Across the Sea (#274) je o dopisu fanynky z Japonska, opět o osamění a o propadnutí autorce dopisu. Až The Good Life (#275) přináší první zlom a záblesky návratu pozitivní nálady. El Scorcho (#276) je na netradičním riffu založená skladba o neschopnosti oslovit ženy během zpěvákovách studií, kontrastující hudebně se zbytkem alba i tématicky s rockovou slávou. Kapela následně na pět let přerušila svou činnost, během té doby se však z alba Pinkerton stalo obdivované album. Zpěvák Rivers Cuomo to však viděl jinak, album a jeho osobní texty označoval za svou největší chybu a když Weezer vydali další album, opět nazvané Weezer a označované jako Green Album, vrátili se k popovějšímu zvuku ve stylu prvního alba. Až s odstupem času uznal i zpěvák, že album má svou kvalitu a zaslouží si svá ocenění, kdy se od roku 2002 umisťuje v žebříčcích jako jedno z nejdůležitějších alb 90. let či všech dob.
Již zmíněné Green Album (2001) s novým basistou a staronovou produkcí (Ric Ocasek) navázalo na debut. Jako by druhé album neexistovalo, kapela navázala na svou prvotinu náladou i tématem, pryč jsou temné a osobní texty Riverse, zpět je pozitivní a popově uhlazený zvuk, zpět jsou též hity, ať už houpavá a falsettem oplývající Hash Pipe (#277) nebo teskná a hloubavě romantická Island in the Sun (#278). Obě skladby obletěly svět a vrátili Weezer zpět na výsluní.
Hned o rok později přispěchali s následovníkem nazvaným Maladroit, na němž mírně přitvrdili a zároveň se poprvé (a zdaleka ne naposledy) objevuje výrazný vliv rockové a metalové hudby 80. let, evidentní v kytarových výrazech, riffech a sólech. Dope Nose (#279) prý vznikla stejný večer jako Hash Pipe z předchozí desky. Slob (#280) připomenou britské Muse, kteří v té době ještě nerozvinuli své multi-žánrové choutky a byli alternativně-rockovou kapelou na vzestupu. Tuto skladbu, jež byla hrána na koncertech v roce 2000, si fanoušci oblíbili a poptávali ji; Weezer ji nakonec zařadili právě na základě těchto požadavků. Possibilities (#281) je pop-punková záležitost, jejíž zdánlivě nahodilá kytarová sóla bloudí opět do osmdesátkových metalových končin.
O tři roky později navazuje deska Make Believe, jejíž ochutnávkou je nejúspěšnější singl kapely – skladba Beverly Hills (#282), jež jim vynesla i nominaci na cenu Grammy v kategorii Nejlepší rocková skladba. Opět na popové vlně s nádechem punk-rocku, vítězný formát se vrací a díky popové hitovosti je album i prodejním úspěchem. Pod zvukem desky je podepsán renomovaný producent Rick Rubin (Beastie Boys, stojí za popularizací hip-hopu, dále pracoval na albech metalistů a rockerů jako jsou System of a Down, Red Hot Chili Peppers, nebo vrátil v 90. letech zpět na výsluní country zpěváka Johnny Cashe na sklonku jeho kariéry/života), přes něhož Rivers Cuomo začal praktikovat i meditace. Perfect Situation (#283) ukazuje kapelu v rozmachu, kdy se stále více objevují i klávesové nástroje, ale stále se jedná o pop-rock se špetkou punkové energie; podobný formát razí i další singl This Is Such a Pity (#284). Hold Me (#285) a Haunt You Every Day (#286) vzešly ze skladatelských technik Ricka Rubina, první jmenovaná vznikla po 24-hodinovém půstu zpěváka a druhá byla výsledkem požadavku Rubina o napsání skladby typu Eltona Johna či Billy Joela, píseň byla (jako první v životě zpěváka) celá složená na klavír.
Na červeném albu Weezer (Red Album) opět spolupracovali s Rickem Rubinem (s dodatečnou produkcí singlů od Jacknife Leea) a zakomponovávali více popových a mainstreamových elementů do svých skladeb, ať už se jedná o používání syntezátorů, elektronických bicí a dalších umělých nástrojů, tanečnější postupy nebo rapové pasáže. Everybody Get Dangerous (#287) obsahují právě rapové sloky a díky tomuto frázování zní jak z dílny Red Hot Chili Peppers. The Angel & The One (#288) je křehká balada postupně nabývající na rozměrech. Nejkomplikovanější skladbou je The Greatest Man That Ever Lived (#289), která začíná klavírním úvodem, přechází do rapu a následně prochází změnami tempa, náboje i žánru, kdy jednotlivé pasáže jsou stylizované jako "nápodoba" různých interpretů a žánrů (klavírní intro, rap, Slipknot, Jeff Buckley, sborový zpěv á la Bohemian Rhapsody od Queen, Aerosmith, Nirvana, The Andrews Sisters, Green Day, recitál (inspirovaný skladbou Are You Lonesome Tonight? od Elvise Presleyho), The Beach Boys), aby skladbu zakončili verzí sebe samých.
Po červeném albu v rychlém sledu následují další dvě desky - Raditude (2009) a Hurley (2010) - a po nich ještě kolekce nových verzí dříve nevydaných písní s názvem Death to False Metal (2010). Album Raditude předznamenal chytlavý singl (If You're Wondering If I Want You To) I Want You To (#290), jež posouvá hudební styl kapely vyloženě do popové roviny. Ze strany kapely se při nahrávání opět jednalo o experimentování s jinými postupy skládání a nahrávání. Na albu spolupracovali s externími kolegy z hudební branže, v Can't Stop Partying (#291) se tak například objevuje rapová sloka v podání Lil Waynea. The Girl Got Hot (#292) je další čistě popová záležitost určená pro mainstreamová rádia. Hurley pokračuje v nastoleném trendu skladatelských kolaborací a popového vlivu, stejně jako u předchůdce pracují i s řadou mainstreamových producentů, tentokrát se však prodírá na povrch častěji rockový element než u Raditude. V Memories (#293) se ohlížejí na své pop-punkové kořeny, ve Smart Girls (#294) svoji výherní formuli umě mísí s moderním popovým duchem. Rivers Cuomo si vyzkoušel sdílené videolekce o skládání písní, kde spolu s fanoušky tvořili písně. Takovým produktem je píseň Turning Up the Radio (#295) z kompilace Death to False Metal. Na stejné kolekci najdete též předělávku balady Toni Braxton Unbreak My Heart (#296), které jejich rockový kabátek rozhodně neškodí.
Mezi alby nahráli pro animovaný film Cars 2 (Auta 2) skladbu You Might Think (#297), předělávku od kapely The Cars (ha ha), jejímž členem byl Ric Ocasek (ano, vážně, to jsem si nevymyslel). Na podporu amerického fotbalového týmu nahráli Weezer skladbu Represent (Rocked Out Mix)(#298), energickou hymnu na míru (nejen sportovním) stadiónům.
Album Everything Will Be Alright in the End (2014) přináší odklon od přehnané popové produkce a návrat k rockovějším kořenům; stále ale zůstávají chytlavé melodie, na jaké si už posluchači a fanoušci zvykli. Spolu s obnovenou spoluprací s producentem Ricem Ocasekem tedy čekejte těžší kytary obalené kolem zpěvavých refrénů, jako například v "lovesongu" Da Vinci (#299). Tématicky je album rozděleno na třetiny, již zmíněná Da Vinci spadá (spolu s Ain't Got Nobody (#300)) do první třetiny pojednávající o zpěvákových vztazích se ženami. Druhá třetina je o vztazích v kapele a s fanoušky, spadá do ní Back to the Shack (#301), v níž popisují svou hudební "cestu zpět ke kořenům", což dokládá i kytarový doprovod a houpavý rytmus, ne náhodou připomínající první album. Poslední třetina nahlíží na vztah k otcovským rolím a postavám, ať už se jedná o rockové legendy časů dřívějších a jejich odchod (Eulogy for a Rock Band (#302)) či britský (zakladatelský) odkaz v amerických dějinách (The British Are Coming (#303)). Vše připomíná první alba, je nabité energií, která po delší době dává vědět, že Weezer snad ještě mají co říci.
Desáté - a bílé (známé jako White Album) - album pod názvem Weezer vyšlo dva roky po předchůdci, produkoval jej Jake Sinclair, do té doby fanoušek kapely i frontman weezerovského tribute bandu Wannabeezer. Bílé album je poklonou kapele The Beach Boys, což byl nápad producenta. Zpěvák sám hledal inspiraci k písním užíváním Tinderu k seznamování s lidmi v okolí, zároveň se v té době kapela zdržovala poblíž Santa Monicy, aby si udržela kontakt s mořem, pláží a beach stylem života. Wind in Our Sail (#304) je opět power-popový lovesong, umě spojující více inspirací a zájmů díky referencím na Charlese Darwina, Georga Mendela a Sisyfa. Thank God for Girls (#305), se svými téměř rapovými slokami a dominantním piánovým podkladem je popová skladba o používání Tinderu, opět s přesahem do jiných rovin díky odkazům na Boha a jeho výtvor, Adama. Rázná Do You Wanna Get High? (#306) se zaobírá zpěvákovou závislosti na lécích na předpis, ale nejde si nevšimnout melodického odkazu na starší hit Island in the Sun, který kontrastuje s negativním tónem samotné skladby. Summer Elaine & Drunk Dori (#307) je nejvíce hravou nápodobou samotných The Beach Boys, letní hymna prosycená pocity a napětím. Jacked Up (#308) - speciálně v remixové verzi na Deluxe verzi alba - je i díky hostování Nadyi z Pussy Riot a Fitze z Fitz & the Tantrums nejpopovější skladbou alba, v níž nechybí ani špetka citového náboje a naléhavosti originálu. Na podporu alba vyrazili Weezer na turné s formací Panic! at the Disco (k níž se dostaneme v některém z dalších příspěvků).
Krátce po bílém albu začal zpěvák pracovat na "černém", ale nakonec jej uložil k ledu. Mělo kontrastovat s předchozí nahrávkou a znělo jako potomek spojení The Beach Boys a The Clash. Mezitím vznikla deska Pacific Daydream (2017), jež je dalším úkrokem k popovému teritoriu. A to asi největším vůbec. Písně jsou prosyceny Kalifornií, sluncem, pláží, optimismem a bezstarostností. Více falset, více elektronických beatů a nástrojů, jedná se o perfektní letní desku, která ale tak úplně nesedí do stylu Weezeru. Přesto si ne náhodou vysloužila (pro kapelu již několikrátou) nominaci na Grammy za Nejlepší desku. Feels Like Summer (#309) přesně dokazuje, o čem celé album je; jedná se o ideální vstupní skladbu. Mexican Fender (#310) je další takovou skladbou, zamilovanou, ale s temnějším podtextem. Zpěvák při skládání razil neotřelý postup, z archivu dříve vytvořených úryvků písní občas čerpal, pokud nebyl schopen dokončit skladbu na první dobrou. Došel až tak daleko, že si nechal vytvořit databázi takovýchto úryvků spolu s jejich rytmem, počtem slabik, apod.; jeho přístup by se dal nazvat pragmatický až programátorský díky použitým metodám. Beach Boys (#311) jako pocta stejnojmenné kapele má znít co nejméně jako oni, zachycuje zpěváka v ulicích LA v noci, ztraceného a opuštěného.
Rok 2019 vzali Weezer z gruntu, vyšly hned dvě desky - a obě se jmenovaly stejně jako kapela. Nejprve vydali bez ohlášení Teal Album. Na základě persistentního požadavku fanouška na sociálních sítích vydali koncem roku 2018 verzi skladby Africa (#312), jež měla obrovský úspěch v hitparádách (původně od kapely Toto, ta na to během dvou dnů zareagovala vydáním své verze písně Hash Pipe z dílny Weezeru). Tento úspěch přivedl kapelu k nápadu vydat (bez ohlášení) celou desku předělávek, primárně osmdesátkových skladeb. Celé album o 10 písních mělo úspěch, hudebně je umě zahrané, ale skladby jsou odehrány de-facto v navlas stejných aranžích jako originály. Chytlavý výběr oblíbených písní je poslouchatelný a slouží primárně k zavzpomínání na oblíbené skladby dob dávných a jako lákadlo na budoucí album Weezeru. Krom osmdesátkových skladeb - Africa (Toto), Everybody Wants to Rule the World (Tears for Fears), Sweet Dreams (Are Made of This)(Eurythmics), Take On Me (A-ha)(#313), Billie Jean (Michael Jackson)(#314), zastupuje šedesátky Happy Together (The Turtles)(#315) a Mr. Blue Sky (Electric Light Orchestra)(#316), sedmdesátky Paranoid (Black Sabbath)(#317) a Stand by Me (Ben E. King)(#318) a zvláštním výběrem z 90. let je No Scrubs (TLC). Mimochodem, pokud chcete v dnešní době uplatnit osmdesátkový vliv po všech stránkách, tak vám ve videu nesmí chybět alespoň jedna postava (se všudypřítomným walkmanem) ze seriálu Stranger Things; a to Weezer splnili klipem k Take On Me. Stejně tak by ve videoklipu neměl chybět imitátor Weird Al (Yankovich), který představuje zpěváka ve videu skladby Africa.
Jen o necelé dva měsíce později přišlo druhé album s názvem Weezer, tentokrát označované jako (již dříve zmíněné) Black Album. Jedná se o plánovaný protipól k bílému albu; pokud to první bylo letní a plné slunce, toto má být temné, více noc než den. Produkce se ujal Dave Sitek, ačkoli původní plán byl využít stejného producenta jako u bílého alba. První vlaštovka Can't Knock the Hustle (#319) má funky náboj, ženské vokály a taneční rytmus, naznačuje, co očekávat od nového alba. Očividně nebude až tak temné, a pokud ano, tak spíše tématicky než hudebně; výrazněji je znát, že Weezer zkouší nové postupy, nová žánrová teritoria - přesto to však jsou stále ti stejní Weezer. V Zombie Bastards (#320) najdete mix jejich popové chytlavosti s energií a tanečním rytmem. I'm Just Being Honest (#321) je taková anekdota pojednávající o tom, jaké to je říkat vždy pravdu a jak to může skončit; to vše na energickém a pozitivním podkladu. Album uzavírá California Snow (#322) s výraznými elementy elektronické hudby a hip hopu.
Na rok 2020 měla kapela připravenu desku s názvem Van Weezer. Zároveň s tím měla vyrazit na koncertní troj-turné Hella Mega Tour s kapelami Green Day a Fall Out Boy. V rámci tohoto turné se měli představit i u nás na festivalu Rock for People, jenž přesunul termín konání o pár týdnů dříve, aby našel místo v itineráři turné a zajistil si tyto hvězdy do svého lineupu. Nakonec přesunuli termín znovu, tentokrát kvůli covidu-19. Stejně jako celé turné bylo o rok posunuto i album Van Weezer. A ačkoli byly jak festival, tak celé turné přeloženy opět o rok, tentokrát už na 2022, tak album nakonec vyšlo v roce 2021. Jen jej předběhlo další album - OK Human - jež vyšlo o pár měsíců dříve.
OK Human je album plné barokního popu. Název je parafrází slavného alba Radiohead z roku 1997 s názvem OK Computer a jak již název naznačuje: OK Human je pravým opakem OK Computer. Namísto počítačových programů, dodatečných úprav, zkreslení zvuku a elektronických nástrojů najdete na albu pouze "živé" hudební nástroje, na něž hrají živí jedinci a jsou nahrané postaru, za pomocí analogových zařízení na pásku. Nahrávce dominuje klavír, orchestrální aranže nahrané ve slavném britském Abbey Road Studios (ve stejném studiu vznikly aranže i pro OK Computer). Stejně jako OK Computer zachycovalo svět v době svého vzniku, pohlcený konzumním způsobem, nástupem sociálních sítí a s ním spojeným novým druhem "osamocení" a de-facto otvírala brány novému tisíciletí, tak OK Human zachycuje dobu covidovou, kdy sociální sítě jsou dominantním způsobem komunikace i pracovním nástrojem, zatímco jsme uzavřeni ve svých domech a bytech. Desku předznamenal singl All My Favorite Songs (#323) se silnou melodií, ze samotných skladeb je znát vliv pandemie a lockdownu, Grapes of Wrath (#324) je ódou na četbu moderním způsobem - poslechem přes audio-knihy v aplikaci Audible, Aloo Gobi (#325) je ódou na osamění a agorafobii a Playing My Piano (#326) nachází zpěváka u klavíru s celou rodinou zavřenou v jejich domě. Celé album pěkně vystihuje rok 2020, což je ještě podpořeno doprovodnými videoklipy, které vyzdvihují osamocení a online komunikaci doby.
Přibližně o čtyři měsíce později vyšlo patnácté - již dříve zmíněné - album Van Weezer. Jak již název může napovědět, hlavní inspirací je hard-rock 70. a 80. let a hlavně kapela Van Halen. Tentokrát jsou to tedy hutně kytarové skladby, které budou lépe prezentovatelné na společném turné s Green Day a Fall Out Boy. Kapela se snažila využít vlivů a inspirací od kapel jako Kiss, Black Sabbath, Van Halen či Metallica. Od začátku jsou tyto rockové motivy nepřeslechnutelné - první singl The End of the Game (#327) začíná kytarovým riffem, který Vás vrátí o cca 40 let zpátky. Ale jakmile dojde na zpěv, jsou to ti staří známí Weezer, jen v tvrdším a slušivějším kabátku, podobně jako jsme na ně byli zvyklí v jejich počátcích a na přelomu tisíciletí. Hero (#328) byla věnována zdravotníkům a všem hrdinům pandemického roku; nápaditý videoklip doplňuje jeho hlavní myšlenku, že hrdinové nemusí nosit kostýmy, pláště a masky, ale že je to v každém z nás. I Need Some of That (#329) popisuje teenagerské sny o tom být rockovou hvězdou a obsahuje úryvky či elementy ze skladeb od Asia a Blue Öyster Cult. Blue Dream (#330) obsahuje šikovně zapracované elementy ze skladby Crazy Train od Ozzy Osbournea. Album Van Weezer je jejich nejtvrdším a nejkytarovějším albem za velice dlouhou dobu, přesto však neztratilo nic z popové zpěvnosti a chytlavosti.
Zpěvák Rivers Cuomo se nechal slyšet, že kapela rovnou začala práci na dalším projektu: 4-albovém balení s hlavičkou Seasons. Jednotlivá alba by měla vyjít vždy v první den daného období a pracovní názvy jsou Winter, Spring, Summer a Fall. Přesně jak deklaroval, tak se 20. března 2022 stalo a vyšlo EP (minialbum) SZNZ: Spring čítající sedm skladeb. Inspirací pro SZNZ je Vivaldi a jeho Čtvero ročních období, což je slyšet už v úvodní skladbě Opening Night (#331), která si vypůjčuje Vivaldiho melodie. Celé minialbum zachycuje jarní období, jeho produkce je odlehčená a často akustická. A Little Bit of Love (#332) je chytlavá singlovka, Wild at Heart (#333) je zase úderná a energická uzavírací skladba tohoto jarního minialba.
Kapele Weezer se musí nechat jedna věc. Za téměř 30 let existence se jejich alba objevují pravidelně v žebříčcích nejlepších alb let, v nichž vyšly. Mnohé se poté objevují i v seznamech nejzajímavějších a nejoblíbenějších desek vůbec, a to po celé trvání jejich kariéry, což je doklad toho, že to, co dělají a baví je, zároveň baví i posluchače i kritiky. Co víc si může interpret přát? A my budeme doufat, že jejich vystoupení na letošním Rock for People již nic nezabrání!
Brzy snad zase napočtenou!
Žádné komentáře:
Okomentovat