Jejich první (eponymní) album označované jako "KoЯn" vyšlo v roce 1994 a je považováno za počátek nu-metalu jako nové odnože metalové hudby. Album se stalo inspirací pro další budoucí hvězdy žánru, jako jsou LIMP BIZKIT či SLIPKNOT. Produkce se ujal do té doby neznámý Ross Robinson, jehož přispění k vytvoření nového žánru mu nastartovalo kariéru stejně jako samotné kapele. Albu dominují v textech silně ovlivněných zpěvákovými zkušenostmi témata jako užívání drog, zneužívání dětí a šikana. Některé skladby jsou hudebně doplněny ještě o dudy, na než hraje sám zpěvák. To ostatně uslyšíte u první ochutnávky - "Shoots & Ladders", v níž Jonathan Davis rozebírá nesmyslnost a zvrácenost dětských říkanek.
"Life Is Peachy" (1996) víceméně navazuje na předchozí album, produkoval ho opět Ross Robinson a natáčelo se ve stejném studiu. Cílem bylo zachytit energii, která čišela z jejich koncertů. Hudebně je album poněkud temnější a ráznější než jejich prvotina a častěji můžete zaslechnout i dudy v podání Jonathana Davise. Textově se album přesunulo spíše k tématům sociálním - písně jsou o setkáních, o sexu a o pomstě. Ze singlů vybírám skladbu s výmluvným názvem "A.D.I.D.A.S." (zkratka pro All Day I Dream About Sex).
Pro desku "Follow the Leader" (1998) si kapela přizvala dvojici producentů Steve Thompson a Toby Wright. Zároveň se na ní objevuje hned řada hostů - rapper ICE CUBE ("Children of the KoЯn"), zpěvák FRED DURST z LIMP BIZKIT ("All in the Family") nebo herec CHEECH MARIN ("Earache My Eye"). Na albu je znát větší vliv hip-hopu než u předchozích dvou, více hip-hopové jsou i beaty alba a u písně "Children of the KoЯn" se nabízí srovnání s minialbem "Collision Course" LINKIN PARK a JAY-Z. Deska posunula kapelu a celý žánr nu-metal blíže k mainstreamu a tak asi není s podivem, že se jedná o největší komerční úspěch kapely. Jako ochutnávka tentokrát animovaný klip s písní "Freak on a Leash", za který KoЯn dostali svou první cenu Grammy.
Po úspěchu předchozí desky se KoЯn na "Issues" (1999) odklánějí od směsi nu-metalu a hip-hopu. Písně jsou tentokrát jednodušší, přímější a tvrdší. Větší důraz je kladen na podladěné kytary a basu, zatímco beaty jsou pryč. Brendan O'Brien coby producent pomohl kapele najít nový směr, jímž se chtěli oddělit od hlavního proudu soudobého nu-metalu. V textech se opakují sociální témata a v nu-metalu časté pocity odcizení od společnosti a vzteku. Singl "Falling Away from Me" videem navazuje na předchozí ochutnávku "Freak on a Leash".
Páté studiové album "Untouchables" vyšlo v roce 2002 a KoЯn na něm začínají více experimentovat nad rámec svého žánru. S pomocí producenta Michaela Beinhorna vnáší do tvorby nové postupy a styly a přimíchávají trochu elektroniky. Neustále se zlepšující výkony bubeníka a zpěváka a výraznější a zapamatovatelnější riffy kytaristů skrývají ovšem sílící nevraživost mezi jednotlivými členy. První singl "Here to Stay" přinesl kapele druhou cenu Grammy, tentokrát za nejlepší metalovou skladbu.
První album, které si kapela produkovala sama je "Take a Look in the Mirror" (2003). Cílem bylo zachytit svou hudbu v původní podobě, ne uhlazenou producentskou prací. Písně jsou tudíž tvrdší, občas až brutální a to jak hudebně, tak i textově. Tématicky dominují nenávist a láska; avšak na rozdíl od předchozích alb, kde byla motivem bolest spojená s nimi, se texty přesouvají k čirému vzteku z obou pocitů. Na desce se objevuje jeden host, rapper NAS v písni "Play Me", jako bonus je přidána živá verze písně METALLICy "One". Po vydání alba opustil kapelu kytarista Brian "Head" Welch kvůli problémům s drogami. K poslechu tentokrát "Y'All Want a Single".
V roce 2004 vyšla kompilace "Greatest Hits Vol. 1", která krom výběru hitů obsahovala dvě nové nahrávky - předělávky hitu formace CAMEO "Word Up!" (k poslechu) a "Another Brick in the Wall (Parts 1, 2, 3)" (původně od PINK FLOYD).
O rok později vyšlo album "See You on the Other Side", produkované zpěvákem Jonathanem Davisem s výpomocí Atticuse Rosse (NINE INCH NAILS) a týmu The Matrix (AVRIL LAVIGNE, SHAKIRA...). Právě tito spoluproducenti posunuli zvuk kapely a pomohli do něj zakomponovat industrial rock nebo (v případě týmu The Matrix) i pop rock. Pro kapelu bylo toto album jakýmsi restartem - více koketovali s elektronikou, experimentovali; přesto však zůstal jejich rukopis i zvuk jasně čitelný. Jako demonstraci přidávám "Coming Undone".
V roce 2006 odehráli KoЯn koncert v rámci série "MTV Unplugged", jehož záznam posléze vyšel i na CD. Během 13ti skladbového setu se objevili jako hosté THE CURE a AMY LEE z EVANESCENCE. KoЯn krom svých písní odehráli i píseň "Creep" z repertoáru britských RADIOHEAD. CD verze je zkrácena na 11 skladeb, ale stojí za poslech nejen pro fanoušky KoЯn. Akustické aranže známých nu-metalových písní jsou značně působivé, ukazují kapelu v jiném světle a potěší i posluchače, kteří tvrdší hudbu nevyhledávají. Níže právě společná píseň s AMY LEE - "Freak on a Leash".
Roku 2007 vyšlo další eponymní album, označované jako "Untitled" nebo "KoЯn II.". Kapelu opustil zakládající člen a bubeník David Silveria - jeho úlohu při nahrávání zastali kromě Jonathana Davise dva bubeníci na záskok - Terry Bozzio (FRANK ZAPPA) a Brooks Wackerman (BAD RELIGION). Teprve v průběhu turné našli KoЯn stálou náhradu v Rayi Luzierovi. Na albu se poprvé podílel i do té doby pouze koncertní klávesák Zac Baird. Na producentské pozici zůstal Atticus Ross. Asi hlavní novinkou ve zvuku kapely jsou skoro až všudypřítomné klávesové pasáže, většinou používané k dokreslení atmosféry písní. A atmosféricky zní celé výsledné album, kombinace klasického "KoЯn" zvuku a syntetizátorů zní ve finále velice kompaktně a rozhodně se v diskografii kapely neztratí. Tentokrát přidávám k poslechu pomalejší píseň "Kiss", která je na míle daleko od jejich domovského nu-metalu.
"KoЯn III: Remember Who You Are" (2010) přináší opět návrat k vlastním kořenům - album produkoval Ross Robinson a nahrávalo se analogově - bez použití počítačových editací. Myšlenkou bylo vydat jednoduché album bez složitého vrstvení zvukových stop. Dominují tvrdé kytarové riffy podpořené basou a bicími - ale to je pro tentokrát vše. Písně jsou agresivní až brutální, ani památky po pomalejších, atmosférických skladbách z předchozí desky. Vokály se nahrávaly stejně jako nástroje - žádné vrstvení, jediná zvuková stopa na každou píseň. Tím jsou veškeré emoce upřímnější a čistší. Tentokrát ze singlů vybírám agresivní "Let the Guilt Go".
Album "The Path of Totality" (2011) bylo produkováno hned několika umělci elektronické scény jako například SKRILLEX, 12TH PLANET nebo KILL THE NOISE. KoЯn chtěli stvořit album, které by bořilo hranice toho, co se od nich očekává - spojili tedy svůj syrový nu-metal s dubstepovou a drum'n'bassovou produkcí. Výsledkem je ocenění pro album roku na cenách časopisu Revolver, zároveň byla kapela uvedena do Síně slávy dalšího hard-rockového/metalového periodika Kerrang! Na druhé straně ovšem byla vlna kritiky a skalní fanoušci, kteří tuto experimentální desku nestrávili. Nechat se ovšem musí, že dubstep jde dobře dohromady s tvrdou hudbou KoЯn a zpěvem-řevem Jonathana Davise. Za mě velice povedené album, které dokazuje, že i kapela, která je skoro dvacet let na scéně, nemusí pořád ohrávat stejné stereotypy a postupy, ale může se vyvíjet a prozkoumávat nová teritoria hudby, která se časem kolem nich formují. Jako ukázku přikládám SKRILLEXovu produkci - skladbu "Get Up!".
Jedenácté album "The Paradigm Shift" (2013) představuje další ohlédnutí do historie. Kapela se vrátila k tvrdší, temnější hudbě, která ovšem neztrácí na melodičnosti. Na nahrávání se podílel po osmileté pauze navrátivší se kytarista Brian "Head" Welch, který dopomohl k přitvrzení po předchozím dubstepovém experimentování. Pro skalní fanoušky toto všechno byla výborná zpráva. Dobrá kapela se má vyvíjet, ale toto album není pouze opakováním známého vzorce - všechny vlivy, všechny experimenty z předchozích alb zde zanechaly své stopy, kapela opět vyzrála a její zvuk vykrystalizoval až do nynější polohy, trocha elektroniky je přítomna, ale už to není stěžejní stavivo, ale pouze doplňuje metalový nářez desky. Jako příklad uvádím první singl "Never Never".
V roce 2016 vydali KoЯn další album - "The Serenity of Suffering". Podle slov kapely se jedná o album, na kterém můžete slyšet mnohem tvrdší hudbu, než na jakou byli posluchači zvyklí poslední roky. Produkční křeslo obsadil Nick Raskulinecz (FOO FIGHTERS, MARILYN MANSON, APOCALYPTICA) a v písni "A Different World" (k poslechu níže) s Jonathanem Davisem zpívá i hostující COREY TAYLOR (SLIPKNOT, STONE SOUR). Album je opravdu značně tvrdší a odkazuje se k jejich nejúspěšnějším počinům z přelomu století. Opět je ústředním bodem spojení dvou kytar, basové kytary a bicích, špetka elektroniky a hlavně zpěv Jonathana Davise, který je evidentně ve formě. Odkaz na jejich starší tvorbu, konkrétně jejich čtvrté album "Issues", je ostatně zakomponován již do obrázku na obálce alba - najdete jej?
Live: Forum Karlín, Praha, 30. března 2017
Právě to zatím poslední album, "The Serenity of Suffering" přijeli KoЯn představit a propagovat v rámci jejich letošního turné, kdy se zastavili v pražském Foru Karlín. Kapela je na českých pódiích oblíbená a vrací se do našich končin často - skoro by se chtělo říct až pravidelně. Však od posledního pražského vystoupení neuběhl ještě ani rok.Tentokrát s sebou přivezli hned dvojici předskokanů. Přiznám se ale, že ani jeden mě při krátkém poslechu doma nezaujal. První z nich, HELLYEAH, jsem zastihl pouze na poslední skladbu. Následující HEAVEN SHALL BURN potom na celý 40-ti minutový set. Šlo o kapely tvrdších metalových odnoží než hlavní hvězdy večera. Odvedly však precizní výkony, které publikum ocenilo.
Nástup samotných KoЯn byl tedy velkým kontrastem. KoЯn sestavili set ze svých největších hitů, na aktuální album si vzpomněli pouze dvakrát za celý večer ("Rotting In Vain", "Insane"). Zvuk nebyl, alespoň na boku I. balkonu, úplně ideální - zpěv se trochu utápěl v hradbě kytar a hlavně ve vytažených bicích, ale kapela odváděla výborný výkon. Během celého koncertu došlo snad na každé album z diskografie nu-metalové party. Ke slovu se nakonec dostaly i skotské dudy - jak jinak než v podání Jonathana Davise, který byl tradičně oblečen v kiltu.
Zdálo by se, že není (možná až na nazvučení) co vyčíst. Nakonec ale přece. Celý koncert byl nabitý singly kapely, bylo znát, že posluchači znali písně i s texty nazpaměť a náležitě si celé vystoupení užívali. I proto je škoda, že za hodinu a půl bylo po všem. Zklamání z kratšího setu tedy trochu překrývalo dojmy z jinak výborného koncertu.
Žádné komentáře:
Okomentovat