Album "Debut" (1993) dostalo svůj mírně zavádějící název proto, že pro jeho autorku tato deska opravdu je první plnohodnotnou a vypovídající kolekcí jejích písní. Na rozdíl od předchozích počinů zde jako sólová zpěvačka prezentuje osobní (a osobité) skladby, které psala už od dětství. Album vzniklo po jejím přestěhování do Londýna, kde objevovala místní klubovou scénu. Album je výrazně tanečně orientováno, k čemuž přispěl i producent Nellee Hooper (Massive Attack, Sinéad O'Connor, Madonna). BJÖRK si deskou získala věhlas po celém světě, řadu ocenění a ovlivnila svou hudbou generace dalších interpretů. Kromě tanečních rytmů a hodně různorodého instrumentálního doprovodu desce vévodí hlavně velice specifický hlasový projev BJÖRK a její zajímavé texty. Mezi všemi elektronickými skladbami je vložená cover verze jazzové skladby "Like Someone in Love", kde zpěvačku doprovází primárně harfa. Jako reprezentativní skladbu alba "Debut" vybírám první singl, "Human Behaviour". Ale kandidátů na nejlepší píseň by se tady dalo určitě najít víc.
Následující deska "Post" (1995) pokračuje na úspěšné taneční vlně. Písně, tentokrát napsané z velké části v Londýně, jsou často temné, díky produkci si stále drží hitovost a texty i zpěv jsou opět vynikající. Dokonce i islandský přízvuk v anglicky zpívaných písních skvěle přidává albu na exotičnosti. Hudební výlety do techna okořeňují trip-hop a elektroniku, kterou se vyznačovala už předchozí deska. Různorodější paletu stylů má na svědomí výběr producentů, kdy Nellee Hoopera a BJÖRK doplňuje čtveřice dalších. Celé album potom působí dosti schizofrenním dojmem, když vedle tvrdých, elektronických skladeb kontrastují písně založené na živých a smyčcových nástrojích a bohaté instrumentalizaci (viz předělávka jazzové "It's Oh So Quiet", můj dlouhodobě oblíbený kousek.) Jednoznačně výborné album, které se ne náhodou umísťuje dodnes v žebříčcích nejlepších alb 90. let i všech dob. Jakkoli je těžké vybrat jednu skladbu jako nejlepší, velice reprezentativní je podle mě "Army of Me". Na její klip se tedy můžete podívat níže.
V roce 1997 vydává BJÖRK své třetí album "Homogenic" - odlišné od předchozích dvou jak místem vzniku, tak hudebním stylem. Tytam jsou rychlejší tanečnější hity, namísto toho jde o kombinaci smyčcových nástrojů (v podání Icelandic String Octetu) a pulzujících elektronických rytmů. Písně jsou výrazně pomalejší, klidnější a osobnější. Produkce se ujal Mark Bell (LFO, Depeche Mode), album bylo natočeno ve Španělsku, kam se zpěvačka uchýlila po neúspěšném útoku stalkera, jenž se následně zastřelil (což neopomněl nahrát na video). Album je více orientováno směrem domů, k Islandu - elektronika a beaty jakoby vyobrazují islandskou krajinu, BJÖRK skladby často adresuje rodnému Islandu, v písni "Unravel" využívá i tradiční islandské techniky zpěvu, která se vyznačuje přecházením mezi mluveným a zpívaným textem. Na druhou stranu se opět uvedla jako inovátorka, když se její singl "All Is Full of Love" stal prvním DVD singlem v USA, čímž nastartovala novou éru využívání multimédií na hudebních nosičích. Níže je klip k písni "Jóga", který úspěšně demonstruje právě spojení hudby s islandskou krajinou.
BJÖRK byla požádána o složení hudby k dánskému filmu "Dancer in the Dark" (Tanec v temnotách) režiséra Larse von Triera. Hudba k filmu vyšla pod názvem "Selmasongs" (2000). Písně jsou plné orchestrálních aranží a vlastně přesně takové, jaké byste od soundtracku k muzikálu čekali. Vše je však doplněné o rytmy, které vznikly použitím každodenních předmětů - stroje, vlaky... Právě díky těmto beatům zapadá tato filmová hudba mezi ostatní zpěvaččinu tvorbu. Hlavní skladbou je "I've Seen It All" (videoklip níže), duet s THOM YORKem, zpěvákem britských RADIOHEAD. Píseň byla nominována na Oscara v kategorii Nejlepší píseň (k filmu). BJÖRK si ve filmu také zahrála, a to hned v hlavní roli - ztvárnila československou emigrantku Selmu Ježkovou. Za svůj výkon získala cenu pro nejlepší herečku na festivalu v Cannes. Sama se ovšem nechala slyšet, že nikdy znovu hrát nechce.
Čtvrté album "Vespertine" (2001) vzniklo ve Španělsku, na Islandu i v USA, částečně bok po boku s filmovým albem "Selmasongs". Pokračuje zde sice nastavený kurz - spojení elektroniky a smyčcových nástrojů, ale tím podobnost s předchozí tvorbou a hlavně předchozím albem "Homogenic" končí. Beaty jako dominanta písní jsou pryč, větší je zaměření na melodie, písně jsou opět veskrze pomalé, produkce je dosti minimalistická a harfa se objevuje ještě častěji než dříve. Hlavní rozdíl je však především znát na zpěvačce samotné. Cíl nahrát velice intimní album je znát ve všech textech, ale asi nejvíc ve skladbě "Cocoon". A potom je tu samotný zpěv, ani stopy po jejím častém povykování až vřískání. Namísto toho je zde tišší hlasový projev, často spíš šepot. Jako by se intimita písní a textů přenesla i do vztahu mezi BJÖRK a mikrofonem. Pěkným příkladem pomalejšího tempa i výrazného úbytku beatů nabízí hned první píseň alba, "Hidden Place".
V roce 2004 vychází páté řadové album "Medúlla". BJÖRK chtěla tentokrát vyzkoušet, co vše je možné vytvořit hlasy a zvuky, pocházejícími z lidského hrdla. Album je de facto a cappella nahrávka, nástroj je možné zaslechnout jen v pár ojedinělých případech. Na albu se podílelo hned několik hostů a najdete zde od zpěvaččina hlasu, přes sbory, beat boxing až po hrdelní zpěv úplně všechno. Je třeba dodat, že spousta "hlasů" je elektronicky upravena, takže občas může posluchače překvapit, co vše se dá stvořit bez použití tradičních nástrojů. Deska je experimentální, ale v podstatě se jedná stylově o klasickou BJÖRK. Album si nezadá s jinými jejími počiny a když na chvíli zapomenete, že je vše, co slyšíte, nahráno bez nástrojů, tak to vlastně ani není moc znát. Jako reprezentativní vzorek tentokrát přidávám píseň "Who Is It", kde hlasy doplňují pouze zvonky a rolničky.
O tři roky později (2007) vydává BJÖRK další album, "Volta". Tentokrát se jedná o návrat k nástrojům a trochu i ke kořenům. Po několika experimentálních albech se částečně vrací k popovějším písničkám, ale experimenty úplně nevyřazuje. Elektronika se tentokrát mísí se žesťovými nástroji, aby vytvořila podklad pro její stále unikátní zpěv. Na třech písních se produkčně podílí "hvězdný" producent TIMBALAND (písně je možné rozeznat mezi ostatními už při prvním či druhém poslechu) a v dalších dvou skladbách můžete zaslechnout hlas ANTONY HEGARTYho (z formace ANTONY & THE JOHNSONS, dnes známý spíše jako zpěvačka ANOHNI). I v poslouchatelnosti se BJÖRK vrací částečně ke svým výtvorům z 90. let. Písně jsou svižnější nebo spíš syrovější a samozřejmě nechybí beaty, které albu dodávají víc "tribal" zvuk. A přidávám kontroverzní video, kde BJÖRK, oblečená do vlajek Grónska a Faerských ostrovů, vyhlašuje "Declare Independence" - píseň, která by se neztratila snad ani v repertoáru THE PRODIGY.
Album "Biophilia" přichází v roce 2011 v inovativní formě - série interaktivních aplikací je uvolněna pro iPhone (později i pro Android a Windows). Každá z desítky aplikací reprezentuje jednu píseň z tohoto nového alba, posluchačům-uživatelům dovoluje nejen si poslechnout písně, ale i modifikovat jejich obsah, hrát hru atp. Je to první počin podobného rázu na světě. Po hudební stránce deska pokračuje ve stejném trendu - mísení živých nástrojů s elektronikou. Tématem alba je zkoumání vztahů mezi přírodou, hudbou a technologií. Samotné skladby jsou značně pomalejší, z živých nástrojů se objevují (kromě již známé harfy) nástroje vytvořené speciálně pro toto album - viz příklad nástroje s názvem gameleste, spojení nástrojů gamelan a celesta. Trochu to svádí k myšlenkám, že tentokrát byla technologie (aplikace jako promo alba, vytvořené nástroje) větší prioritou, než samotné písně. To ovšem neznamená, že by byly špatné. Jen hůře zapamatovatelné po pár posleších. Na poslech vybírám (podle mě) nejzajímavější skladbu alba, "Crystalline". Vyčkejte si na finální d'n'b gradaci...
S albem "Vulnicura" (2015) se BJÖRK vrací do formy a hudebně navazuje na svoje dřívější počiny "Homogenic" a "Vespertine". Opět dominují smyčce a elektronické beaty, na produkci se krom samotné zpěvačky podíleli britský The Haxan Cloak a venezuelský Arca (Kanye West, FKA twigs). Je to vlastně album o rozchodu, poté co skončil její dlouholetý vztah. Texty jsou značně osobní, hudba opět veskrze pomalejší, ale výlety do elektronického světa zůstávají kořením i tohoto zářezu ve zpěvaččině diskografii. Ve srovnání s předchozími třemi deskami je tato též návratem k písničkaření a přístupnějším hudebním postupům, které písním dodávají na poslouchatelnosti a možná i hitovosti. Z této desky vybírám skladbu "Notget", na video se podívejte níže.
Přes veškerou experimentálnost hudby zpěvačky BJÖRK nechybí jejím skladbám hitovost a poslouchatelnost. Její alba si dokážete poslechnout v poklidu doma, ale zároveň si mnohé jde představit i na tanečním parketu. A její vliv na další generace interpretů elektronické hudby je neopomenutelný. Zároveň poslech její hudby vybízí ke kreativitě. Nebo tak působí jen na mě? :) Přiznám se, že vlastní povídky většinou dopracovávám právě při poslechu BJÖRK.
Žádné komentáře:
Okomentovat