Nadcházející
podzim a rodinná procházka kolem Brněnské přehrady, spolu s
nedávnou dvojicí recenzí oprášily vzpomínky na člověka, který
se z dnešního hlediska v mém životě jen mihnul, ale zároveň v
něm zanechal nezapomenutelnou stopu.
Psal
se rok 2006, byl konec zimy. Tehdy jsem bydlel v Praze a čas trávil,
krom pracovních dní v kancelářské budově na Nových Butovicích,
s de facto stejnou partou lidí i po večerech, povětšinou v
hovorech nad půllitry zlatavého moku a zahaleni všudypřítomným
kouřem tabáku. V různě se měnící skupině lidí, kteří byli
zároveň i kolegy, se počalo formovat kamarádství. Asi každý
takové zažil – dlouhé hodiny hovorů a polemizování, zábavy i
rozčilování se nad takovými těmi malichernými problémy, které
mají mladí pracující bez závazků. Z dnešního pohledu
bezstarostnost, ale naše tehdejší já to viděla rozhodně jinak.
S
Ondrou jsme se dohodli, že o velikonočním víkendu vyrazíme na
turistickou akci na Šluknovsko, co by kamenem dohodil od německých
hranic. Byla půlka dubna. Na svazích kopců ještě stále
zůstávala místy sněhová pole, ale zároveň už na větvích
rašily první pupeny. Nás přivítala líná vesnička s malebným
názvem Království a stará klubovna s rozvrzanými parketami, na
nichž jsme následujících pár nocí spali ve spacích pytlech.
Přes den byly organizované túry nejsevernějším výběžkem naší
vlasti, během nichž jsme též překonali hranici do sousedního
Německa.
Ze
samotných výletů se dochovalo pár fotek, povětšinou pozimní
krajiny, a střípky vzpomínek. Postupně jsme během tří dní
ušli 36, 25 a 12 kilometrů. Ta čísla nejsou až tak podstatná,
navíc se mohou o pár jednotek lišit, přece jen si moje paměť
sama úřaduje a vybírá, které vzpomínky ponechá v plném znění
a které tak trochu oseká. Bylo příjemné počasí, kdy už je
cítit jaro, ale zima se odmítá vzdát bez boje. Další vzpomínka
je na drobného 90letého pána, který nás během druhého dne
předešel se slovy, že toho musí ještě hodně stihnout. Po pár
slovech odkvačil indiánským během. Nutno říct, že už jsme pána
nedohnali a znovu neviděli. Ale náš úžas a respekt v tu chvíli
byl nepopsatelný. Sami jsme hodinu předtím opustili restaurační
zařízení, kde jsme se posilnili polévkou a pivem, možná dvěmi,
a naše končetiny tou dobou značně těžkly kombinací vyhlídky na zbývající trasu a dříve zmíněné konzumace.
Po
takové túře člověku vyhládne a Království sice zní jako
idylické místo, ale možností k večeři až tolik nenabízí.
Vyrazili jsme tedy do hospůdky, která stála na kopci nad naším
dočasným ubytováním. Vyzbrojeni jen dobrou náladou jsme
vyrazili, povečeřeli a následně klábosili nad pivem po zbytek
večera. V klubovně stejně nebylo, co dělat. Navíc bychom rušili
ostatní nocležníky, kteří na akci dorazili a snažili se usnout. Ondra s sebou přivezl nějakou
hru, o které jsem nikdy neslyšel. Během večera se mi ji snažil
popsat. Prý postupně budujeme vnitřek města a omezení
představují hradby/hranice města. Název hry byl Carcassonne.
Hovor
postupně plynul a my byli plně zaměstnáni debatami o
nesmrtelnosti chrousta a dalšími veledůležitými tématy. Navíc
jsme věnovali nemalou pozornosti i domorodé slečně, která nás
obsluhovala a chodil ji vždy několikrát za večer kontrolovat
její přítel. Asi až při odjezdu jsme si uvědomili, že jsme
každý večer nosili hru s sebou do hospůdky, kde pózovala vedle
sklenic, postupně se plnícího lístku a ještě rychleji se
plnícího popelníku, ale nikdy jsme se nedostali dál než k
otevření krabice.
S
Ondrou jsem po pár týdnech vyrazil na další víkendovou
turistickou akci, tentokráte do Brna. Opět jsme byli ubytováni v
tak trochu polních podmínkách. Bohužel však po většinu času
pršelo, takže jsme se nakonec do turistické akce nezapojili. Místo
toho jsme si vymysleli vlastní program a vyráželi na denní výlety
do centra jihomoravské metropole. Z těchto výletů se dochovalo
ještě méně vzpomínek i fotek, díky čemuž si pamatuju s
jistotou jen pár věcí. Jednou z nich je odpoledne na Kraví hoře,
kdy déšť na chvíli ustal. Hru jsme tentokrát s sebou ani neměli,
po šluknovské štaci se zdálo nepravděpodobné, že by na ni
došla řada.
Tehdy
jsem ještě netušil, že za méně než deset let se právě tato
destinace stane mým novým domovem. Ani, že se tolik věcí změní.
Vždy jsem tvrdil, že jednou budu žít v Brně, ale během prvního
období v Praze se tento sen stával čím dál tím vzdálenější.
Pak přišly necelé čtyři roky v irské metropoli, kdy bylo Brno v
podstatě zapomenuto a teprve po návratu do Prahy začal starý sen
pomalu vyplouvat na povrch. Ale to je jiný příběh.
 |
| Poslední společná fotka |
Od
našeho turistování v Brně nestihl uběhnout ani měsíc a naše
přátelství s Ondrou bylo ukončeno ještě dříve, než jsme si
na něj stačili pořádně zvyknout. Cestou domů z jedné
teambuildingové akce (ale v té době ještě nikdo takové termíny
nepoužíval) skončil Ondra pod koly tramvaje, kterou se snažil
doběhnout. Dodnes si vybavuju pátek v práci, kdy jsem byl zavolán
do kanceláře našeho šéfa, který mi oznámil, co se stalo. I
postupně se rozšiřující kroužek kouřících před budovou,
který jsme my zasvěcení vytvořili. Snad ještě nikdy nebyla
skupinka mladých lidí postávající v pátek odpoledne před
kancelářskou budovou tak smutná, jako tehdy ta naše.
Během
následujících měsíců vznikal plán na půlroční zkušební
návštěvu Irska. A před odjezdem jsem se rozhodl koupit si svou
první moderní deskovou hru. Ani na moment jsem neváhal a sáhl po
hře Carcassonne, která se tak stala mou vstupní branou do světa
deskovek a zároveň pietní vzpomínkou na nezapomenutelného Ondru
Fáryho, který se nedožil svých pětadvacátých narozenin.
 |
| Ondrův pohled na Pražský hrad |
Naše
přátelství, ač trvalo jen měsíce, ne-li týdny, mě změnilo.
Ondra byl všestranně nadaný člověk, kterého bavily tabulky a
statistiky, hudba, focení a výlety do přírody. Jeho názory i
náhled na svět alespoň trochu zmírnily pesimistu ve mně. Nikdy
nezapomenu na naše hovory nad hořícími skleničkami s B52, na
túrách v rozmrzající krajině nebo na cigaretové pauze v práci.
Výběrem a koupí hry, kterou mi prvně představil on, ač jsem ji
s ním nikdy nehrál, jsem se rozhodl na něj nikdy nezapomenout.
Osud
tomu chtěl, aby tato vzpomínka znamenala více, takže mi přihrál
do cesty možnost testovat deskové hry a psát na ně recenze. Za
tuto zkušenost jsem strašně rád a doufám, že to Ondra vidí. Z
toho důvodu by mé nedávné recenze na verze
Carcassonne měly mít tvůj podpis, Ondro!
Pozn.: Fotografie pocházejí - krom jedné - z Ondrovy tvorby. Na posledním můžete najít Pražský hrad.
